Řemesla

Řemesla, práce a živnosti v Lipovci od jeho vzniku do poloviny 20. století


Úvodní stránka

Správa obce

Historie obce

Památky v obci

Turistika


Spolky, kultura, akce, Vápeníček

Římskokatolická farnost

Osada Marianín

Řemesla, práce a živnosti

Fotografie

Historické fotografie

Neznámá zaniklá středověká osada

Kontakt, odkazy, ostatní informace

Obec Lipovec byla osídlena stejně jako ostatní vsi Drahanské vrchoviny až v 2. polovině 13. století přistěhovalci z níže položených území Moravy, ale i kolonizátory z německých zemí. Obživou těchto lidí bylo zemědělství a lesní výroba. Zvláště v prvních letech kolonizace museli naši předkové vykácet mohutné lesy a postupně tak zvětšovali území, vhodné pro zemědělskou výrobu. Zajisté již v této době naši předkové provozovali různá řemesla, ať už se jednalo o tesařství, kolářství, truhlářství, bednářství, aj. Z přelomu 13. a 14. století máme archeologické nálezy v tzv. "zaniklé středověké osadě u Lipovce" kde nacházíme zbytky dřevěného uhlí či železné rudy, takže můžeme usuzovat, že v této době bylo v našem katastru provozováno kovářství, či výroba dřevěného uhlí v milířích. Jiná řemesla se ve středověku dělala podomácku - předení lnu a vlny, tkaní plátna, výroba oděvů a obuvi.
Roku 1650, při prvním soupisu obyvatel Lipovce, nacházíme příjmení občanů, která jsou odvozena od řemesel: Jan Kovář, Tomáš Švec a Matěj Krejčí. V obci se nám zachovalo mnoho přezdívek, z nichž některé mají původ v řemeslech předků, např. u Tesařů, u Malířů, u Knihařů, u Kameníků, u Stolařů, u Sóstržníků, u Školnéch, u Řezníčků apod.
První písemné zprávy o řemeslech a živnostech v Lipovci pocházejí z počátku 19. století, kdy byla založena Pamětní kniha - kronika Lipovce. Jejich seznam zpracoval náš velký rodák Vincenc Průcha v strojopisu knihy Dějiny Lipovce 1349 - 1949 a v tomto pojednání je uveden jejich stav k roku 1953. Po roce 1948 byly některé z těchto živností komunisty úředně zrušeny, jiné byly "znárodněny" a převedeny pod podniky, které tyto drobné živnostníky sdružovaly. Mnozí ze živnostníků prováděli svoji činnost ve svém volném čase dále v rámci tzv. sousedské výpomoci. Bez jejich činnosti by například nebylo ani možné v dobách socialismu postavit rodinný dům, či sehnat nějaký výrobek, který tehdejší "plánované hospodářství" nevyrábělo. Po roce 1989 dochází k obnově řemesel a ke vzniku živností nových.

Osídlení Drahanské vrchoviny ve 13. století se uskutečňovalo zejména kvůli zalidnění této oblasti a provozování zemědělské výroby, ze které plynul šlechtě zisk. Na polích se pěstoval ječmen, oves, hrách, proso a zelí, pro výrobu oděvů len a konopí. Žito a pšenice nebyly známy. Pole se obdělávala trojúhorově, což znamenalo, že se jedna část půdy nechala ležet ladem. K jeho orbě se užívalo tří různých druhů oradel, buď bez plazu - tzv. háky, s plazem krátkým a vysokým - rádla, a s plazem dlouhým a širokým - pluhy. Tato oradla půdu neobracela, hákem a rádlem se rozhrnovala, pluhem se odhrnovala na stranu. Teprve vynález ruchadla v roce 1827 umožnil obracení půdy. K vyčistění pole od plevele a k drcení hrud se užívalo od starodávna bran, které byly původně dřevěné. Obilí se vysévalo ručně do hrubé brázdy a vláčením se zahrnovalo. Někdy se osivo, zvláště hrách, zaorávalo. Žatva byla nejdůležitějším a nejvypjatějším obdobím v roce. Až do 19. století se žalo především srpy, lidé při tom na poli klečeli. Kosy, tzv. vovesní kosy, se na poddanských statcích užívaly ojediněle od 18. století. Hrsti požatého obilí se skládaly do snopků, vázaly se povřísly z vymlácené režné (žitné) slámy a stavěly se do panáků. Po vyschnutí se obilí sváželo do stodol a cepy mlátilo na mlatě. Důležitý byl též dosběr klásků na poli, který prováděli zejména staří lidé a děti. Polní pozemky na Drahanské vrchovině existovaly v daleko větším rozsahu, ty lipovecké se rozkládaly i na současných lesních katastrech na Horce, V Zadním Hatmaně, v Plánivách či u Domínky. Ke značnému úbytku polní půdy došlo za husitských válek, kdy bylo vyvražděno velké množství obyvatelstva. Některé vesnice zanikly úplně, u jiných se snížil počet plužin. Vesnice na Drahanské vrchovině již později doosídlovány nebyly, a to zejména z důvodu obtížnosti hospodaření v této oblasti. Po třicetileté válce byla výnosnost půdy taková, že zatímco v úrodných nížinách z jednoho zasetého zrna sklidili 10 zrn, na Drahanské vrchovině byla z jednoho zasetého zrna sklizena 2 až 4 zrna. Když rájecká vrchnost založila roku 1717 dvůr na Holštejně, byl zde výnos 2 až 2,5 zrna z jednoho zasetého. Proto byl později holštejnský dvůr, ke kterému patřil i Marianín, zrušen jako málo výnosný a půda přidělena domkářům. Součástí zemědělství byl přirozeně i chov dobytka. K jeté robotě i k práci na poli bylo třeba koní, k potahu se též používali voli. Choval se hovězí a vepřový dobytek, ovce, kozy a drůbež.
Důležitými osobami byli obecní pastýři, s nimiž se ve starých listinách setkáváme od 11. a 12. století. Tito vyháněli dobytek na pastvu, kde se o něj starali dle přísných pravidel. Jinak se páslo za veder, jinak za deště a zimy. Pastýř nesměl pást v místech, kde rostly jedovaté bylinky, ani v blízkosti mrchovišť. Podle chování jednotlivých kusů dobytka, např. když sléhal nebo zaostával za stádem, či těžce dýchal, musel sledovat jeho zdravotní stav a ohlásit to neprodleně jeho majiteli. Zvláště musel být obezřetný, když v okolí vypukla nějaká nemoc. Obecní pastýř čili slouha též uměl kastrovat býčky, kančíky a berany a rozpoznat i léčit nemoci dobytka. Dobytek se pásl nejen na obecních pastviskách či na úhorech jednotlivých sedláků, ale i v lese, kde jeho oblíbenou potravou byly plody stromů, zejména dubů a buků. Připomínkou těchto starých časů jsou místní názvy "Příhon" nebo "Na příhoně", což byly cesty, kterými se dobytek přiháněl na pastvu.
Další zpracování zemědělských produktů bylo závislé na potřebách a znalosti našich předků. Obilí mleli buď doma v kamenných žernovnících, nebo si je nechali mlít ve vodních a větrných mlýnech. Dle pramenů víme, že lipovečtí obyvatelé jezdili do holštejnského mlýna, a že jejich snahou bylo postavení vlastního větrného mlýna na Člopkách. Materiál, připravený na tuto stavbu, byl však po velkém požáru Lipovce roku 1881 věnován poškozeným. Mlynáři museli znát nejen mlít obilí, ale i umět stavět mlýny. Kromě mlýnů budovali i pily či vodní nástroje k valchování suken, museli ovládat budování mostů, jezů a břehů, přiváděli vodu do domů, či ji při záplavách ze sklepů a studní vyváděli.
Dalším řemeslem našich předků bylo pekařství. Původně se pekl chléb i ostatní pečivo podomácku v pecích, i když ve městech jsou známi specializovaní pekaři již od 11. století. Rozmach pekařství nastává v 15. století, kdy je pečen chléb, žemle, koláče, perníky, preclíky a jiné pečivo. Na Drahanské vrchovině pekli naši předkové černý chléb, který se dělal původně z ovesné či ječmenné, později zejména režné mouky, doma. Do pece, která byla rozpálena, a poté z ní byl vymeten horký popel, vkládala hospodyně zadělané bochníky. Tento způsob výroby chleba a pečiva přetrval v našem okolí až do 20. století, i když od roku 1812 prováděl pekařskou živnost v Lipovci Josef Buchta z č.p. 59, od roku 1884 Engelbert Král a po něm Josef Král z č.p. 54.
Dobytek, který chovali naši předkové, využívali z části pro svoji potřebu, část prodávali nebo odváděli jako dávku svému pánovi. Maso z domácího zvířectva i z lesní zvěře si zpočátku každý zpracovával sám. Řezníci se v našich zemích objevují až ve 13. století, kdy se tvoří řeznické cechy a řeznická bratrstva. Řezníci často bojovali se sekyrami v ruce proti nepřátelům a za to dostali roku 1310 do svého znaku korouhev stříbrného lva v červeném poli. Uzenářské řemeslo bylo úzce spjato s řeznictvím, s nímž tvořívalo od konce 13. století společný cech. Řeznictví a uzenářství bylo provozováno zejména ve městech, na vesnicích později. V Lipovci máme zprávy o této živnosti až z počátku 19. století, kdy ji spolu se šenkýřstvím od roku 1821 vykonával rod Jakuba Zouhara z č.p. 18 /na "Staré hospodě"/. Ještě v roce 1950 zde byl nájemcem Rafael Pernica mladší, avšak ještě téhož roku byla tato činnost úředně zastavena. V letech 1850 - 1860 bylo řeznictví a uzenářství provozováno rodinou pana Františka Páska z domu číslo 17. V letech 1919 - 1950 se touto živností zabýval Rafael Pernica z č.p. 181. Řeznictví a uzenářství Františka Pernicy z č.p. 133, které bylo založeno roku 1900, fungovalo též do roku 1950, kdy bylo převedeno pod družstevní prodejnu "Včela".
K činnostem a obživě našich předků patří od pradávna včelařství. To se ze včelaření kořistnického, kdy lidé vybírali v lesích med divokých včel, změnilo ve středověku na včelaření lesní tzv. brtnické, kdy lidé začali příbytky včel, dutiny ve stromech, uměle upravovat. Tento druh včelařství se přestal od poloviny 16. století, kdy začala těžba dřeva holosečí, provádět. Od 12. století existovalo paralelně včelaření rolnické neboli domácí. Od 18. století se začíná postupně zavádět včelařství racionální, a to zejména díky včelařským patentům Marie Terezie. Z medu se též od pradávna vyráběla medovina, která byla dostupným alkoholickým nápojem pro všechny vrstvy obyvatelstva. V Lipovci se včelařstvím zabývali: Vincenc Pernica z č.p. 8, Jarolím Škvařil z č.p. 2, Josef Břoušek z č.p. 6, Jan Vaněk z č.p. 22, Josef Sedlák z č.p. 102, Eduard Sedlák z č.p. 45, Bohumil Vašíček z č.p. 20, František Pernica z č.p. 25, Josef Gettinger z č.p. 27, František Pernica z č.p. 41, Miroslav Musil z č.p. 49, František Pernica z č.p. 133, Rudolf Bejček z č.p. 163 a Eduard Žák z č.p. 161.
K následnému zpracování zemědělských produktů patřila i řemesla, týkající se oblékání a obouvání. Ze lnu a z konopí se vyráběla podomácku příze, za které tkalci tkali plátno. To se používalo nejen k výrobě oděvů, ale i pytlů, plachet, apod. Tkalci vlny neboli soukeníci zpracovávali ovčí vlnu. Barvíři tkaniny barvili, běliči je zase bělili. Koželuzi zpracovávali kůže, ze kterých se vyráběly oděvy i obuv. O těchto činnostech se nám v Lipovci nezachovaly žádné zprávy, avšak ve starších dobách se zajisté podomácku prováděly. Jedinou připomínkou na zpracování lnu je pomístní název "pazderna" - místo, kde se zpracovával len, přičemž vznikal odpad - pazdeří. Doma ženy dříve šily i oděvy a muži obuv, v Lipovci máme první nepřímé zprávy o těchto řemeslech jako samostatných oborech z poloviny 17. století, kdy se objevují příjmení Krejčí a Švec. Krejčovství provozovalo v naší obci od 19. století několik živnostníků. V letech 1850 až 1895 Antonín Getinger z č.p. 139, v letech 1907 až 1917 Karel Getinger v č.p. 42 a 66. Od roku 1898 do roku 1922 podnikal v této živnosti František Kameník z č.p. 124, v letech 1905 až 1939 Josef Kolmačka z č.p. 105, v letech 1905 až 1950 František Doležel v č.p. 20, v blíže neznámém časovém horizontu pan Mrázek z č.p. 71. a od roku 1919 Jan Průcha z č.p. 59. Jako švadleny v Lipovci působily Karolina Mikulášková z č.p. 132 (1875-1910), Anděla Vaňková z č.p. 22 (1890-1915), Hedvika Jarůšková z č.p. 118 (1900-1925), Anděla Musilová z č.p. 141 (1908-1944) a Anna Ševčíková (1921-1950). Obuvnictví (ševcovství) provozovali: Antonín Skácel z č.p. 72 (od roku 1920), Josef Vintr z č.p. 120 (1905-1915), František Průcha z č.p. 134 (1890-1948) a František Šmíd z č.p. 186 (1920-1940). Zapomenutým řemeslem, které souviselo s výrobou oděvů, bylo vyšívání a krumplování. Ve městech působily cechy těchto řemeslníků, které se zabývaly krumplováním a vyšíváním šlechtických, měšťanských i kněžských oděvů. U nás se touto činností zabývaly podomácku ženy, jenž vyšívaly horácké kroje, které byly svátečním oděvem na Drahanské vrchovině až do 19. století.
Na Drahanské vrchovině, kde se rozprostíraly od pradávna hluboké lesy, byla obživou obyvatel práce v lese. Lesy káceli nejen drvoštěpové, ale v zimním období se touto činností zabývalo i mnoho sedláků. Dřevo se používalo jednak na topení, jednak k dalšímu zpracování. Dřevěné uhlí pálili v okolních lesích uhlíři, kteří je prodávali kovářům, zámečníkům, nožířům, mečířům, kotlářům, zvonařům, zlatníkům, ale také knihařům a jiným řemeslníkům. Z Lipovce se dřevěné uhlí vozilo ve velkém do hamrů zpracovávajících železnou rudu, které jsou písemně dochovány na území dnešního Adamova od 15. století. Připomínkou toho je nápis na kříži před lipoveckým kostelem. Kolomazníci vyráběli ze smolného dřeva kolomaz, která byla až do poloviny 19. století používána k mazání os kol vozů, trakařů, mlýnů, atd. V Lipovci se nám jako připomínka na tuto činnost zachovaly pomístní názvy "Kolomazná cesta" a "Kolomazná pec". Příbuznými kolomazníků byli smolaři, kteří získávali smolu ze stromů a pařezů a tuto pak prodávali zejména bednářům.
K lesu odjakživa patřil hajný, který byl ustaven pro ochranu lesa a jako dohled na lesní práce. Také v Lipovci byla hájovna, která stávala u Horky v místě zvaném "Hejnufka".
Dřevo bývalo surovinou, ze které se vyrábělo velké množství základních životních potřeb. Z něho stavěli naši předkové svá obydlí, z něho vyráběli různé nářadí, předměty denní potřeby, domácí náčiní, příbory, hračky, ozdobné a votivní předměty apod. V době, kdy byl osídlen Lipovec, již samozřejmě existovali specializovaní řemeslníci, z nichž je třeba na prvním místě uvést tesaře, kteří své mistrovství dokazovali při budování hradů, dvorců, kostelíků, mostů, příbytků, ale i při zhotovování hrubého nábytku. K budování různých konstrukcí tesaři používali neopracovaných kmenů (kuláčů) nebo kmenů otesaných (trámů). Na zastřešování a zastropování objektů, k podlahám, k bednění a k hotovení tesařského nábytku používali štípaných fošen, desek, šindelů a dřenic. K nástrojům, které používali, patřily sekery (hlavatka, širočina, pobíječka, dlabatka, teslice, křížovka), poříz rovný a křivý, různě dimenzovaná dláta, palička, různé nebozezy, různé druhy pil, hoblíky, úhelník, měřidlo, olovnice, páka, kladka, kružidlo, skoby atd. Je víc než pravděpodobné, že tesaři byli v naší obci již od jeho samého založení a postupem času budovali dřevěná stavení. Postupně, když se začaly domy stavět z cihel, tesařů ubývalo. Dokumenty o této živnosti v obci se nám nezachovaly, ale dle příjmení a přezdívek lipoveckých obyvatel "Tesař" či "u Tesařů" lze usuzovat, že se naši předchůdci tímto řemeslem zabývali.
Truhláři se od tesařů odloučili ve 12. století. Předměty truhlářské výroby byly původně zhotoveny ze štípaných dřevěných dílců nebo trámců. Ve 13. století byli více nazýváni jako stolaři patrně z toho důvodu, že jejich hlavní prací bylo hotovení stolů. I když ve městech postupně docházelo ke specializaci, v městečkách i na vesnicích dále truhláři vyráběli jak truhly, tak i židle, lavice či stoly, a později skříně a almary. Nejeden truhlář byl zároveň řezbářem či soustružníkem, vždyť stoupal nárok na nábytek. Někteří řemeslníci tohoto oboru zvládali i výrobu hudebních nástrojů. Truhlářské řemeslo postupně vyspělo do podoby stavebního truhlářství, které se zabývalo zhotovování oken, dveří, zárubní, podlah a obkládáním stěn a stropů, a truhlářství nábytkového, vyrábějícího stoly, židle, skříně, postele apod. Specifickým truhlářstvím bylo parketářství, zabývající se kladením parketových podlah, a kočárnické truhlářství, vyrábějící kostry pro kočáry. Truhlářstvím (stolařstvím) se v Lipovci zabýval od roku 1870 Antonín Sedlák z č.p. 49, jeho nástupcem byl v letech 1920-1949 Bohuslav Musil. V letech 1870-1914 provozoval toto řemeslo též Vincenc Zukal z č.p. 216, po roce 1910 Rudolf Bejček z č.p. 163 a od roku 1928 Jaroslav Sotolář z č.p. 188.
Dalším řemeslem, které má vztah ke dřevu, bylo kolařství. Kolář, jinak též koloděj či nápravník, v minulosti zhotovoval kola, vozy i jiné potřebné nářadí. Z kolářské produkce v 15. století je možno uvést vozy, fasuňky, vozy pivné, vozy "k vezení lesa", vozy formanské, kočáry, vozy na řemenech, vozy šperlochem kryté, vozy k dopravě lidí. Jinak koláři vyráběli také káry, kolečka a trakaře. Od 18. století se kolářská produkce rozšiřuje jak do kvality, tak do kvantity. Kolář dělá kola, vozy, trakaře, pluhy, brány, sochory, držadla, násady, topůrka, nákladní vozy, žebřiňáky, korby, valníky apod. Nejtypičtější kolářskou prací bylo a zůstalo kolo. Při jeho stavbě se zhotovil postupně náboj (hlava), paprsky (špice nebo ramena) a loukotě (věnec). Kolo se sestavovalo na kolářské stolici (koze). Nakonec je kovář opatřil železnou obručí (ráfem), trubkou a botkou na hlavě. V Lipovci byla kolářů celá řada, vždyť jejich produkci potřebovali zejména sedláci a vápeníci, kteří svoji produkci rozváželi po blízkém i vzdáleném okolí. Kolářskou živnost provozovali Josef Sedlák z č.p. 26 (1860-1890), Jan Kolmačka z č.p. 118 (1885-1940), Jarolím Ševčík z č.p. 176 (1908-1950), Josef Musil z č.p. 21 (1909-1917), Fabián Kolmačka z č.p. 53 (1919-1934) a Josef Průcha z č.p. 222 od roku 1935.
Vesnická obydlí si nebylo možné od nejstarších časů představit bez dřevěných bednářských schrán a nádob, které sloužily k běžnému provozu a ukládání zásob. Bednářské řemeslo se ve středověku postupně rozvíjelo a vznikla dvě specializovaná řemesla bednáři a bečváři. Bednář vyráběl běžné dřevěné nádobí jako štoudve, střezy, vany, štandlíky či škopky z "bílého" měkkého dřeva. Bečvář hotovil bečvy, sudy a kádě z "tvrdého" dubového dřeva. Označení bečvář se přestalo užívat v polovině 19. století. Bednářství se rozvíjelo do 70. let 19. století, kdy jeho úpadek přivodilo užívání kovových nádob. Zatímco ve městech zůstalo bednářů málo, na vesnicích se toto tvořivé řemeslo nadále udrželo. Bednáři vyráběli bečky, necky, škopky, dřezy, džbery, putny, vědra, máselnice, konve a jiné věci z borového nebo smrkového dřeva. V Lipovci provozoval od roku 1890 toto řemeslo Emanuel Musil z č.p. 153, v letech 1850-1890 Raimund Vaněk z č.p 22 a v letech 1910-1939 Metoděj Průcha z č.p. 20.
Nejznámější živností našich předků bylo bezesporu vápenictví. Lipovečtí vápeníci byli známi po celé střední Moravě, od Kunštátu a Boskovic až daleko za Prostějov, Kroměříž, Vyškov i Brno. V okolí se zachovalo známé rčení "řve jak vápeník" a to proto, že když vápeníci prodávali své zboží po vsích i městech, volali "vápnóó, vápnóó!", až z toho někdy ochraptěli. Lipoveckým obyvatelům se ještě i nyní přezdívá "Vápeníci". Toto označení v sobě skrývalo soubor profesí, počínaje těžbou vápence, přes pálení, až po jeho prodej. Vápenictví má kořeny již ve středověku, kdy se na lipoveckém katastru těžil vápenec, který se pálil v jednoduchých pecích, po kterých nám do dnešní doby téměř nic nezbylo. Dle ústního podání stávaly "pod Pazderňó" a v Plánivách, dle archeologických nálezů pravděpodobně i u dvora před hradem Holštejnem. Koncem 18. a začátkem 19. století, kdy docházelo k zákupu gruntů, a kdy se prostý člověk zbavoval zátěže nevolnictví a roboty, začali lipovečtí sedláci stavět na svých pozemcích vápenice, které však stále zůstávaly dosti primitivní. Vápenice se musela nejdříve naložit vápencem, uzavřít "kloboukem" z mazlavé hlíny a škváry, uvést do žáru a v tomto stavu průběžně udržovat. Nakonec se pec nechala vyhasnout a hotové vápno se rozváželo na vozech široko daleko. Kromě hotového vápna zpracovávali naši předkové též odpadový kámen, který v zimním období tloukli na jednotlivých usedlostech, a který prodávali jako štěrk na opravu a budování silnic. Do cukrovarů vozili saturační vápenec. Přesný počet vápenic, které stály od poloviny 19. století na katastru Lipovce neznáme, bylo jich zhruba kolem patnácti. Nezachoval se nám ani přesný počet živností, víme jen o zániku některých z nich, jako např. Josef Kolmačka z č.p. 16 (v r.1890), František Hlaváček z č.p. 20 (v r.1898), Petr Průcha z č.p. 21 (v r.1900), Jan Vaněk z č.p. 22 (v r.1900) či Metoděj Bejček z č.p. 63 (v r.1920). Po první světové válce bylo postupně upuštěno od této pracné a nákladné výroby vápna a malé vápenice byly postupně odstraňovány nebo ponechány svému osudu. Místo nich byly postaveny moderní vápenky, které podstatně zlevnily a zefektivnily tuto výrobu. Vápenku, která leží v lipoveckém katastru a nazývá se Velká dohoda, postavila v roce 1928 Společnost kamenolomu, kterou založilo devět členů z Lipovce (z č.p. 3, 8, 30, 31, 41, 43, 45, 64 a 66). Později byla postavena vápenka Malá dohoda, ležící na katastru holštejnském. V roce 1949 se pálením vápna a obchodováním s ním zabývali tito vápeníci: Jarolím Škvařil č.p. 2, Antonín Kučera č.p. 3, Vincenc Pernica č.p. 8, Eduard Musil č.p. 14, Eduard Zouhar č.p. 16, Karel Celý č.p. 30, František Vintr č.p. 31, Josef Kolmačka č.p. 41, Jan Musil č.p. 43, Jan Sedlák č.p. 45, Antonín Doležel č.p. 47, Leopold Kučera č.p. 51, Helena Králová č.p. 54, František Kolmačka č.p. 56, Emanuel Kučera č.p. 63, Josef Pernica č.p. 65, Tomáš Kučera č.p. 66, Jan Musil č.p. 68, Josef Kolmačka č.p. 70, Eduard Ševčík č.p. 71, František Doležel č.p. 87, Josef Kolmačka č.p. 118 a Karel Jančík č.p. 121. V roce 1950 byl vápenický průmysl v Lipovci znárodněn. Díky vápenictví se mohla v Lipovci rozvíjet další řemesla a živnosti, díky vápenictví byl Lipovec svého času jednou z nejbohatších obcí Drahanské vrchoviny.
Další profesí, která má přímou souvislost nejen s vápenictvím, bylo dobývání kamene. Pokud tuto činnost prováděl někdo jako svoji živnost, nazýval se lamač nebo skalník. Lamařská práce má u nás velmi starou tradici. Kámen se dobýval ručně klínováním, které se při získání kvalitních kamenů udrželo dodnes. Do vysekaných otvorů se zarážely dřevěné klíny, které se zalévaly vodou. Tím nabývaly na objemu a trhaly horninu. Lomy se nezakládaly v úzkých údolích či brázdách, kde býval kámen zvětralý, ale na čelních svazích. Přihlíželo se k tomu, aby byl lom obrácen k severu, protože v takovém držel kámen déle lomovou vlhkost a snadněji se lámal a opracovával. Těžkou ruční práci při dobývání kamene později usnadnilo používání trhavin. Na lipoveckém katastru bylo lomů několik. Vápenec se těžil na "Šenkýřově skále", tedy v lokalitě, kde se nachází lom vápenky "Velká dohoda". Stavební kámen se těžil na "Kameničce", v "Martinově skále" a v "Černé skále" zpravidla jen pro potřeby majitelů panství, či místních obyvatel.
Cihly jako stavební materiál se v našich zemích ojediněle užívaly u významných staveb od 10. století, ovšem k rozšíření jejich používání došlo až v renesanci, a to zejména při stavbě panských sídel, měšťanských domů ve městech, ale i chalup na bohatém venkově. Používání cihel na Drahanské vrchovině lze pravděpodobně klást do 17. a 18. století , kdy došlo k výraznému vzestupu cihlářství. V našem regionu se používaly zejména cihly nepálené, tzv. vepřovice, které se vyráběly z hlíny smíchané s plevami a vodou. Tato směs se dala do forem a sušila na slunci. Takto zhotovené cihly si naši předkové nezřídka vyráběli svépomocí sami. Cihly pálené se používaly pouze na výstavbu komínů či klenutí. Zda cihláři jako profesionální řemeslníci u nás v dřívějším období působili nevíme, avšak od roku 1890 - 1910 byla v provozu ruční cihelna pana Josefa Kolmačky z č.p. 41. Největší dodávka z této výrobny byla uskutečněna při stavbě lipovecké obecné školy v letech 1897 - 1899.
Dalšími řemeslníky, kteří v Lipovci působili, byli kameníci a zedníci. I když činností kameníků bylo zejména zpracování kamene a jeho sestavování do celků a činností zedníků budování hrubých staveb, tato řemesla se prolínala a mnohdy nebylo mezi nimi rozdílu, vždyť první zděné stavby byly zhotoveny z kamene. Tuto činnost prováděli zajisté i lipovečtí obyvatelé, když se v robotě podíleli na budování, a později opravách hradu Holštejna. V 15. století se začala tato dvě řemesla od sebe diferencovat. Zatímco kameníci zhotovovali sloupy, ostění dveří a oken, kazatelny, křtitelnice, sochy či náhrobní kameny, zedníci se zabývali pouze stavěním. K zedníkům patřili např. dynchéři, kteří dynchovali - obmršťovali zeď maltou, či hlináci (hlinomazi, lepáci), kteří hlínou lepili zděné ohrady, zídky nebo chlévy a vymazovali jizby. V pramenech se nám zachoval pouze údaj o zednickém mistrovi Františku Keprtovi z č.p. 172 (1875-1913), avšak je dlužno se zmínit, že v Lipovci působila řada stavebních řemeslníků, kteří se podíleli na stavbách v rodné obci, či okolí.
Domy prostých obyvatel byly od pradávna pokrývány slaměnou doškovou krytinou. Toto pokrytí střech přetrvalo mnohde až do 19. století. Došky si každý hospodář vyráběl převážně sám. Když se měla zakrýt větší plocha, připravovaly se došky z několika sklizní. Hospodáři si mnohdy dovedli střechu došky pošívat sami, při větších opravách, či při pokrývání celé střechy se k práci volal zkušený doškař. Dobře provedená došková krytina z kvalitní žitné slámy měla životnost 40-50 let. Došková střecha měla několik výhod - byla lehká a vzdušná, tepelně izolovala půdní prostor, bránila zavátí sněhu do půdního prostoru a byla laciná, protože se vyráběla z vlastní přebytečné slámy. Její velkou nevýhodou byla snadná zápalnost, hořlavost a malá možnost hašení. Při požáru hořící došky vylétávaly vysoko nad domy a vítr je zanášel na okolní střechy, takže požár v jednom domě míval katastrofální následky pro celou ves. Jak se dozvídáme z nejstarší kroniky, těchto velkých požárů bylo v Lipovci několik. Roku 1833 byl vydán stavební řád pro venkov, který nepovoloval doškovou krytinu na novostavbách. Také pojistné staveb s doškovými střechami bylo daleko vyšší, než u domů s jiným typem střešní krytiny. Proto v 19. století došlo k postupnému zániku doškových střech i vymizení doškařského řemesla.
Jedním z nejvýznamnějších a nejznámějších řemesel bylo bezesporu kovářství. Kovář byl vždy řemeslníkem, který převážně za horka tvaroval železo do žádoucí podoby kladivem na kovadlině. Ve vesnicích i v menších městech nacházíme kovářství jako jedno z mála řemesel, které od středověku existovalo a rozvíjelo se jen s malými technickými změnami a s téměř komplexním souborem výrobků. Ve městech se často členilo podle druhu výrobku na řadu příbuzných oborů, jako bylo samotné kovářství, zbrojířství, zámečnictví, kotlářství, cvočkařství aj. Kováři vyráběli různé druhy seker, kladiv, kleští či pil, sekáče, motyky, srpy, kosy, rýče, nebozezy, lopaty, hřebla, struhy k šindelům, panty, nábytkové kování, stavební kování, mříže, křesadla do kuchyní, hřebíky, kování k vozům a saním atd. Ke kovářství patřilo od nejstarších dob nerozlučně podkovářství, kterým rozumíme řemeslo, zabývající se výrobou podkov a jejich přizpůsobováním na kopyta nebo paznehty zvířat. Podkovář podkovával koně proto, aby jejich kopyta při běhu, při chůzi a hlavně při práci na tvrdých cestách netrpěla, a zároveň aby se kůň v tahu nesmekal a mohl se dobře opírat. Kováři též bývali ranhojiči i zvěrolékaři, tahání zubů a pouštění žilou koním bývalo jejich nejobvyklejší vedlejší činností. Postupem času začali kováři vyrábět nové druhy hospodářského a řemeslnického nářadí, řetězy či železné hřbitovní kříže. Je velmi pravděpodobné, že kovářské řemeslo existovalo v Lipovci od nepaměti, a to i vzhledem k nálezům struskovitých hmot železné rudy v tzv. Neznámé zaniklé osadě u Lipovce. V naší obci bývaly dvě obecní kovárny, stará v č.p. 88 a nová v č.p. 97. Kovářství a podkovářství zde provozovali tito řemeslníci: v č.p. 88 okolo roku 1800 rod kovářského mistra Vágnera, kolem roku 1850 rod kovářského mistra Pírka, v letech 1885 - 1919 František Němec a v letech 1919 - 1940 Klement Musil. V kovárně č.p. 97 provozoval živnost kolem roku 1812 kovář Jan Čupr, okolo roku 1850 kovářský mistr Chlup a od roku 1870 rod Ševčíků - Arnošt a jeho syn Hubert.
Ke kovářství patřilo od středověku i zámečnictví. I když se tyto profese původně vzájemně prolínaly, postupem času se oddělily, později i na venkově. Zatímco kovář železo žhavil, kul, sekal a probíjel, zámečník za studena železo řezal, piloval a vrtal. Mezi zámečnickou produkci můžeme kromě zámků řadit kliky, dveřní závěsy, klepadla, nábytková kování na skříně, mříže, kostelní kříže a další výrobky, jejichž sortiment se postupně rozšiřoval. Zámečnictví a mechanická dílna bývala v domě č.p. 130 (Na Červené), v letech 1875 - 1890 zde pracoval zámečnický mistr Pernica, v letech 1890 - 1910 Emanuel Hédl a v letech 1910 - 1944 Emanuel Nejezchleb.
Kožedělnou výrobou se u nás odedávna zabývali řemenáři, uzdaři a sedláři. Tato tři řemesla se postupem času začala prolínat a v 16. a 17. století prováděli sedláři jak uzdařskou, tak řemenářskou práci. Sedláři se zabývali nejen výrobou sedel, ale vyráběli tašky, popruhy, střmeny, uzdy, chomouty, houžvice, holstra k postraňkům, postroje, luky, řemení k vojenské a lovecké výstroji atd. Od 2. poloviny 19. století se začala jednotlivá řemesla, zejména ve městech, znovu diferencovat na práci sedlářskou, řemenářskou, brašnářskou, ozdobnickou aj. V Lipovci se touto živností zabývali Adolf Musil z č.p. 21 (1895-1905) a František Mikulášek z č.p. 177 (1900-1945).
K vybavení domácností našich předků patřily bezesporu keramické nádoby, jejichž výroba byla od pradávna velmi rozšířena. Tuto keramiku vyráběli hrnčíři na hrnčířských kruzích a vypalovali v hrnčířských pecích. Původní polní hrnčířské pece byly ve středověku vystřídány milířovitými pecemi stabilními i příležitostnými. Ještě v 19. století bylo toto řemeslo dosti rozšířené, ale postupem času byla keramika nahrazována jinými materiály. Specialisté hrnčířů byli kamnáři, kteří hotovili kachle a stavěli kamna, která ve středověku byla výsadou pánů, či měšťanů. V renesanci a baroku došlo k rozvoji tohoto řemesla, prostá kamna pro běžnou městskou domácnost, či vesnickou usedlost se zhotovovala z jednoduchých režných, či zakuřovaných kachlí. V průběhu 19. století se postupně zaváděla jednoduchá hranolovitá kamna, kde účelnost převažovala nad výtvarností. Obvyklými se staly šamotové kachle tlumených barev, jak je nacházíme na přelomu 19. a 20. století, či později. Zda v Lipovci tato řemesla existovala, dnes nezjistíme. V každém případě se však naši předkové s výrobky hrnčířů, či kamnářů setkávali denně v běžném životě.
Od nepaměti bylo v Lipovci zavedeno noční hlídání vesnice, podobně jako ve všech okolních obcí. Bylo zaměřeno proti zlodějům, žhářům a rušitelům nočního klidu. Ponocný měl hlásit případný vznik požáru ve vesnici nebo okolí, hrozící povodeň a počtem písknutí na píšťalu nebo zatroubení na roh oznamoval, kolik je právě hodin. Povinnost hlídání přecházela den po dni z jednoho domu na druhý. Ráno podal hlídač starostovi zprávu o průběhu hlídání a předal sousedovi ve vedlejším domě píku a píšťalu (roh). Píka byla zbraní ponocného. Občanská povinnost nočního hlídání obce nebyla nikterak vítanou záležitostí, zejména za deštivého počasí a zimního období. Proto zámožnější sousedé za sebe nechávali za úplatu hlídat někoho z vesnické chudiny. Postupem času byla zavedena funkce ponocného, kterou ve 40. letech 20. století v Lipovci vykonával Josef Hédl z č.p. 158.
Vše, co dnes zastává obecní rozhlas, zajišťoval od nejstarších dob bubnováním obecní sluha. Bubeník procházel celou vesnici a na předem určených místech bubnoval nejméně po dobu jedné minuty, pak přečetl silným hlasem oznámení, které zpravidla začínalo větou: "Na vědomí se dává, že .......". Hlášení bylo ukončeno úderem do bubnu. V Lipovci tuto práci vykonával František Průcha z č.p. 142 a Štěpán Dvořák z č.p. 119.
Profesionální hasiči, to je dnes práce jako každá jiná, ale před sto lety tomu tak zdaleka nebylo. Hasičské sbory byly zakládány jako dobrovolné, takže se ani o řemeslo, či živnost nejednalo. Požáry byly pohromou pro vsi po celá staletí. Když se vzňal jeden dům, který měl doškovou střechu, vyhořelo zpravidla domů více. Nejznámější požáry byly v Lipovci roku 1822, kdy vyhořel starý kostel, fara a osm domů, v roce 1878, kdy vyhořelo sedm domů a roku 1881, kdy vyhořelo čtrnáct domů. Hasičský sbor v Lipovci byl založen v roce 1893 a do roku 1953, tj. za 60 let se účastnil při hašení 43 požárů místních, 98 požárů přespolních a 12 požárů lesa. Dále pomáhal při čerpání vody ze zatopených sklepů, vykonával první pomoc při úrazech atd. Hasiči byli v Lipovci váženými občany, a když při různých významných událostech vyjeli s nablýskanou stříkačkou ve slavnostních stejnokrojích, byli středem pozornosti.
Pokud zůstaneme u činností, které sice nebyly živnostmi, ale nerozlučně patřily ke každodennímu životu obce, pak je třeba v první řadě zmínit duchovní správce - faráře a kaplany. Kostel a farnost existovala v Lipovci pravděpodobně již v 2. polovině 13. století, avšak první písemná zmínka je až ze dne 7. února 1437, kdy se na holštejnském panství připomínají též kostely v Housku, Ostrově a Jedovnicích. Farář byl od středověku nejen osobou, která se starala o náboženský život obyvatel, ale byl i nositelem univerzální křesťanské kultury. Farní kostel nebyl jen místem boží služby, ale i společenským centrem obce, kde se řešily i věci obecní a světské. I v pozdějších dobách se faráři podíleli na kulturním, společenském a sociálním vývoji obce, stávali se nositeli vzdělanosti i národními buditeli. Nejvýznamnějším farářem, který takto v době národního obrození působil v Lipovci, byl Jan Soukop. Od roku 1785, kdy byla v Lipovci obnovena farnost, se zde vystřídalo devatenáct duchovních správců, z nichž nejznámější byl dlouholetý farář p. František Stehlík. Ke správě farnosti patřil neodmyslitelně i kostelník, který se jednak zabýval pomocnými činnostmi při správě kostela, jednak vykonával určené úkony při obřadech a s obřady souvisejícími.
Školní vzdělání nebylo po staletí zdaleka tím, jak je známe z dnešní doby. Školství, které bylo před třicetiletou válkou ve značném rozvoji, v 2. polovině 17. století jen živořilo. Tehdy byly nižší školy jen v Jedovnicích, Blansku, Doubravici, či Boskovicích a jejich úroveň byla nízká. Učilo se pouze základům čtení, psaní a počítání. Učitelství bylo většinou jen vedlejším zaměstnáním, které vykonávali řemeslníci, písaři, varhaníci, nebo vysloužilí vojáci. Změna těchto poměrů nastala teprve díky reformám za vlády Marie Terezie a Josefa II., kdy vyšlo nařízení, aby nižší škola (triviální) byla zřízena při každé farnosti. První škola v Lipovci vznikla roku 1785 a první učitel se jmenoval Karel Zelinka, který též působil jako varhaník. Vyučovalo se v domě č.p. 58, později v č.p. 59. V roce 1804 byla vystavěna první školní budova "pod Vaňkovy", tato však brzy přestala vyhovovat. Proto se na tomto místě roku 1877 vystavěla škola nová, ale i tato byla brzy pro velký příliv žactva nedostačující. Z těchto důvodů byla roku 1899 postavena další školní budova, která se postupem času opravovala a rozšiřovala až do dnešní podoby. Nesmíme zapomenout ani na učitele mateřské školy, která vznikla v Lipovci již v roce 1940.
Doručování listin v dřívějších dobách vykonávali poslové, kteří tak obstarávali styk hlavně mezi vyššími společenskými vrstvami, pro vojenské účely apod. Zasílání zpráv mezi širokými vrstvami obyvatelstva se rozšířilo až v 19. století, kdy vlivem zrušení nevolnictví došlo k pohybu osob a hospodářskému rozmachu. V Lipovci byl poštovní úřad zřízen až roku 1896 a byl umístěn v domě pana Josefa Zouhara č.p. 17, který byl prvním lipoveckým poštmistrem. V roce 1927 byl poštovní úřad přestěhován do č.p. 95 (stará škola), zároveň byl zaveden telefon a telegraf. Roku 1981 byla pošta přemístěna do budovy hotelu "Zlatá lípa".
Města i vesnice byly v našich zemích odedávna v čilém obchodním styku. Zboží vozili obchodníkům ve vozech, tažených koňmi, formani. Toto řemeslo se rozvíjelo zejména ve 14. století, kdy u nás vznikla síť zemských stezek, později zemských silnic. Od 16. století se tato síť začala rozrůstat a zkvalitňovat, technický pokrok též zaznamenaly formanské vozy. V 18. století se setkáváme s formany zemskými, kteří mohli jezdit neomezeně a formany nájemnými, oprávněnými jezdit jen v určitých lokalitách. Ve stejném století začínají zajímavou skupinu těchto živnostníků představovat venkovští formani. Ti provozovali formanství buď jako samostatnou živnost nebo jako vedlejší zaměstnání při selských hospodářstvích. Tuto činnost vykonávali i lipovečtí sedláci, zejména ti, kteří obchodovali s vápnem. Při cestách se formané stravovali a nocovali ve formanských hospodách, známých široko daleko pod různými jmény. S formanskou slávou kvetla i sláva těchto hospod, často velmi výstavných, prostorných, s rozsáhlými stájemi i kůlnami, kde se při nepohodě vešly i vysoko naložené formanské vozy. S rozvojem automobilismu a výrobou nákladních aut formanství postupně zaniklo.
Jednou ze živností, která prošla složitým vývojem, je šenkýřství (pohostinství). Šenkýřstvím se ve středověku nazývala činnost, která souvisela s čepováním piva. Dům, v němž se nacházel šenk, byl označen zavěšeným slaměným věchtem, či věncem z čerstvého chvojí. Volný výčep vína se prováděl v lisovnách, sklepech, či v průjezdech domů. Budovy, kde se víno nalévalo, byly označeny věncem z révového listí nebo slaměným křížem. Kořalku prodávali pivopalové a vinopalové, kteří ji pálili ze zkaženého piva nebo vína. Je možné, že si naši prapředkové pochutnávali jak na pivě a na kořalce, tak i na víně, vždyť zbytky vinic ze středověku byly nalezeny v blízkosti Kulířova i Baldovce. Zda i lipovečtí obyvatelé byli vinaři, o tom se můžeme jen dohadovat. Do staročeské, či staromoravské hospody se soustřeďovalo velké množství lidí, navštěvovali je potulní kejklíři a muzikanti, šmejdíři, prodavači jehlic, pentlí, tkanic a podobného zboží. Čeládka šenkýřů se často skládala z lehkých děv, které mimo obsluhy hostí prováděly svoji nekalou živnost. Pivo se přinášelo ze sklepa v plechových konvích a rozlévalo se do korbelů, žejdlíků, holb, pint, či konvic. Ve venkovských hospodách často jedl host společně s rodinou hospodáře z jednoho jídla, které se podávalo, až byli všichni u stolu. Po jídle hosté zaplatili úhradu do misky. Když někdo zůstal přes noc, spalo se tam, kde bylo místo, někdo spal v šenkovní místnosti, někdo v komoře. Postupem času se úroveň hospod zvyšovala, zvláště ve městech a na vesnicích, které ležely při hlavních cestách. Po zrušení výčepních práv, které náležely vrchnosti, dochází k dalšímu rozkvětu pohostinství až do dnešní podoby. Nejstarší živnost šenkýřská v Lipovci byla provozována v domě č.p. 18 (Stará hospoda). V letech 1770 zde byl šenkýřem Josef Jelínek, v roce 1821 přešla tato živnost spolu s řeznictvím na Jakuba Zouhara, jehož rodu zůstala až do roku 1949; postupně ji provozovali Tomáš, Eliška a Emilie Zouharovi. Šenkýřství a obchod se zbožím smíšeným byl v domě č.p. 56 a později 108, kde je provozovala židovská rodina Morice Volkenštejna od roku 1800 asi do roku 1900. Patrně od 2. poloviny 19. století byla hospoda u Celých v č.p. 7. Šenkýřství a obchod se zbožím smíšeným v domě č.p. 96 provozovala v letech 1880 - 1900 rodina pana Hízla, od roku 1900 do roku 1930 rodina Antonína Grubla, v letech 1930 - 1938 byl nájemcem Florián Doležel, po něm tuto živnost provozovala Františka Zouharová. Hostinec č.p. 130 (Na Červené) byl postaven roku 1865. Podle ústního podání zde v roce 1866 přenocovali pruští vojáci ("Prajzi") a prvního šenkýře Jiřího Žáka zbili, jelikož neznal německý jazyk a neměl dostatek ochoty obsluhovat německé vojáky a napájet je "truňkem". Po něm zde od roku 1875 šenkýřskou živnost provozoval Pavel Musil, po něm Josef Musil, který zde měl do roku 1910 i obchod se smíšeným zbožím, a od roku 1930 zde šenkoval Rudolf Musil.
Další důležitou živností, která se vyskytovala prakticky všude, bylo obchodování. Na venkově však byla obchodní činnost v dobách, kdy byl založen a osídlen Lipovec, na velmi nízké úrovni. Materiál na stavbu obydlí získali naši prapředkové z lesů, které postupně vymyťovali, potraviny si zajišťovali z vlastní produkce a mnohé nářadí vyráběli buď doma, nebo si je kupovali od řemeslníků ve vsi. Ostatní věci (nářadí, nádobí) či poživatiny (koření, sůl) kupovali na trzích v městech, či městečkách, jež měly právo pořádat trhy (např. Jedovnice). Postupem času, kdy docházelo ke specializaci řemesel a stoupaly životní nároky, vznikaly i ve vesnicích obchody, ve kterých se dalo koupit různé zboží každodenní spotřeby. Tito obchodníci se nazývali hokynáři, někteří z nich obchodovali pouze s potravinami a poživatinami, většinou však kromě tohoto zboží prodávali i nářadí, nádobí, drogistické zboží apod. V 19. století se od tohoto označení živnosti upouštělo a prodejny byly označovány jako obchody se smíšeným zbožím, což se zejména na vesnicích udrželo dodnes. Majiteli hokynářství bývali často židé, do dnešních dob se nám zachoval slovní obrat "kafe od Žida". Provozovatelé těchto živností se též mnohdy zabývali i další činností, buď sedlačili, nebo provozovali šenkýřství. Hokynářství jako živnost od roku 1920 provozoval Alois Kopřiva z č.p. 52. V letech 1880 - 1939 hokynařilo několik lipoveckých obyvatel, kteří se zabývali obchodováním s máslem a vejci, které vozili do Brna. Byli to Marie Getingrová z č.p. 86, Cecilie Musilová z č.p. 33, Marie Fialová z č.p. ??, Anna Holbová z č.p. 164, Tomáš Mikulášek z č.p. 11 a Marie Průchová z č.p. 21. Označení "obchod zbožím smíšeným" používali kromě živnostníků, zabývajícími se též šenkýřstvím a uvedenými v předchozím odstavci, tito obchodníci: Eduard Žák z č.p. 164 (1885-1932), Tomáš Zouhar, později Cecílie Zouharová z č.p. 9 (1890-1920), Cecílie Zouharová, provdaná Doleželová z č.p. 50 (1920-1937), Jaroslav Zouhar z č.p. 99 (1930-1950), Františka Průchová z č.p. 222 (1937-1950), Klement Musil z č.p. 88 (1932-1950, poté družstevní obchod "Včela") a Eduard Chloupek z č.p. 50 (od roku 1930). Z další obchodní činnosti, o které se nám dochovaly písemné zprávy, je třeba připomenout "obchod stavebním a truhlářským dřívím", který včetně obchodu s vápnem provozoval v letech 1880 - 1914 Vincenc Kolmačka z č.p. 130.
Většině občanů je známo, že v téměř sousední obci Senetářově se nachází muzeum perleťářství, málokdo však ví, že tato živnost byla rozšířena i v Lipovci. Perleťářství (výrobu knoflíků) provozovali Teofil Vintr z č.p 129, Albín Vintr z č.p. 154, Karel Vintr z č.p. 154, Sigfrid Slouka z č.p. 150, Josef Zouhar z č.p. 136, Alois Musil z č.p. 115, Tomáš Musil z č.p. 163, Emanuel Grim z č.p. 129 a patrně i další občané.
Z živností, které byly v Lipovci prováděny, nesmíme opomenout malířství. V letech 1890 až 1930 ji prováděl Vincenc Ševčík z č.p. 98 a v letech 1890 až 1950 Václav Ševčík z č.p. 77. Po něm v tomto řemesle pokračoval jeho syn Václav, který se též zabýval hudbou a působil jako kapelník Lipovecké kapely. "Vaškova" kapela dobývala úspěchy v Lipovci i okolí, ale hrála též v rozhlase. Známé byly historky o lipoveckých muzikantech, jako např. "výprask u muziky v Podomí, spojený s děravým bubnem a potlučenými troubami". Manželka Václava Ševčíka Marie působila dlouhá léta jako porodní bába, což byla od dob nejstarších činnost, která zanikla až v 2. polovině 20. století, kdy již nastávající maminky jezdily rodit do porodnice. V souvislosti s touto činností je třeba připomenou i profesi lékaře, která byla ještě poměrně nedávno na velmi nízké úrovni. V roce 1846 byli na celém rájeckém panství pouze dva ranhojiči. Koncem 19. století působil doktor ve Sloupě a v Jedovnicích a ještě v polovině 20. století vykonávali lékařskou praxi pro celou oblast Moravského krasu jen dva doktoři v Jedovnicích.
Zejména v 18. a 19. století se naši předkové setkávali s řemeslníky, kteří šli světem se svou prací, zbožím, se svým obrazem světa nebo s různými novinkami. Každá krajina mívala svého advokáta, který chodil po vesnicích a sepisoval rolníkům různé stížnosti, žádosti, žaloby a jiné právní spisy. Známé byly báby kvasňové (kvasničářky), které nosily z pivovarů pivní kvasnice z tzv. svrchního piva. Mimo kvasnic nosily panímámám z trhu i jiné potřeby do kuchyně. Vedle bab kvasňových chodily po vesnicích i báby zelinářky, které nacházely svou obživu v přinášení různého nákupu z města, a to zeleniny, jindy třešní, či kyselých okurek a jiného zboží podle toho, co doba přinesla. Místo peněz dostávaly často vejce, mouku nebo máslo. Častými a spíše nevítanými hosty bývali po vesnicích cikáni, kteří prodávali hospodářům řetězy, sekery, nebozezy a občas prováděli i kotlářské práce. Cikánky vykládaly karty, hádaly z ruky a čarovaly. Mezitím, co stará cikánka čarovala nebo přemlouvala hospodyni k vyložení karet, cikánčata kradla vše, co jim přišlo pod ruku, a co se dalo odnést, včetně drobného domácího zvířectva. Další typickou figurkou, chodící po venkově i po městečkách, byl dohazovač nevěst a ženichů. Měl v hlavě jejich celý seznam, znal jejich majetkové poměry a zprostředkovával sňatky sobě rovných patrnerů. Do vsí často zavítávali různí mastičkáři, olejkáři a léčitelé, a v létě báby kořenářky, které v nůši na zádech a v koši měly plno sušených bylin, mastí a léků. Po venkově též chodívali kůžkaři, kteří vykupovali kůže z kun, křečků, syslů a krtků. Dalšími zajímavými postavami byli pohodní, kterým se též říkalo rasi. Tito se zabývali odvozem zdechlin, ze kterých stahovali kůže, a které zakopávali na mrchovištích. V Lipovci se nám zachoval příběh "Vo rasovi", který se vztahuje k pomístnímu jménu Mrchoviště, které se nacházelo v Horce. Pozoruhodnými figurkami na venkově byli peciválové, kteří celí umounění putovali od vesnice k vesnici a opravovali a vymazávali pece. Nesmíme zapomenout ani na dráteníky, kteří se zabývali podomně drátováním hrnců, ani na kominíky, kteří se zabývali čistěním komínů.
Podchytit všechna řemesla, která byla v Lipovci v uplynulých sedmi staletích vykonávána, či s kterými naši předkové přicházeli do styku, je nemožné. V odborné literatuře se setkáváme až s devíti sty různými řemesly, živnostmi a činnostmi, z nichž některá zanikla, jiná mají jiný název, některá zůstala. Je velmi pravděpodobné, že i zde uvedený výčet jednotlivých živnostníků není z různých důvodů úplný. Pokračovat v něm z doby vlády komunistů, kdy soukromé živnosti byly zrušeny, a kdy existovaly tři anonymní skupiny pracovníků - dělníci, rolníci a pracující inteligence, je velmi obtížné. Zajisté i v této době byli v Lipovci šikovní řemeslníci a mistři svého oboru: zedníci, tesaři, truhláři, slévači, zámečníci, soustružníci, obuvníci, malíři atd., v jejichž šlépějích pokračuje dnešní mladá generace.

Prameny: Vincenc Průcha, Dějiny Lipovce 1349 - 1949
Miroslav Janotka, Karel Linhart, Zapomenutá řemesla
Miroslav Janotka, Karel Linhart, Řemesla našich předků