Z obecní kroniky

Vpád pruských vojsk do Lipovce roku 1866

 

     V červnu roku 1866 vypukla prusko-rakouská válka, která vyvrcholila bitvou u Hradce Králové, jež se odehrála 3. července, a při které utrpěla rakouská armáda zdrcující porážku. Dne 6. července se daly oddíly Prusů, kterým se lidově říkalo "Prajzi," do pohybu a postupovaly na Moravu. 12. července odpoledne přitáhlo po silnici od Boskovic a od Sloupu do Lipovce pruské vojsko čítající přes 5000 mužů (Pamětní kniha - zápis č. 117). Většina obyvatel prchnula předtím i s dobytkem a částí majetku do okolních lesů. Pro obec toto tažení znamenalo pohromu, protože Prajzi se tu rozhodli přenocovat. Vojáci se ubytovali v domech, žádali po zbylém obyvatelstvu jídlo a pití, a kde nebylo ochoty, brali si všechno sami, poráželi dobytek ze chlévů, selky jim musely vařit kávu, péci chléb a dávat máslo a slaninu (z té doby je přísloví "žere jako Prajz"). Když jim jídlo nechutnalo, házeli ho pod stůl, kávu a polévku lili po stěnách. Pokud se jim někdo vzepřel, tak se s ním nemazlili a zbili ho, jako například šenkýře z hospody "Na Červené" Jiřího Žáka, jelikož neznal německý jazyk a neměl dostatek ochoty obsluhovat pruské vojáky a napájet je "truňkem". Pro nakrmení koní vojáků i  jejich povozníků byli lidé donuceni snášet obilí a píci. Několik rolníků muselo vzít své koně a vozy a vézt Prusům jejich zásoby k Vyškovu a k Olomouci (jet na "přípřež" neboli "fiřpoň"). Po vojenském střetnutí s císařskou armádou u Dubu na Moravě a u Tovačova ve dnech 15. - 16. července a po uzavření příměří dne 22. července 1866 se pruská vojska stáhla zpět. Při zpáteční cestě (Pamětní kniha - zápis č. 119) již tolik škod v Lipovci nenapáchala. Někteří lipovečtí povozníci se vrátili domů bez koní a bez vozů. Obec obdržela náhradu za spáchané škody ve výši 4.143 zlatých a 23 krejcarů.
     Tuto událost zaznamenal roku 1936 ve své povídce v originálním horáckém nářečí "Jak naši stařeček jeli s Prajzama na fiřpoň" Vincenc Průcha, která je v původním znění uveřejněna v Pamětech Lipovce. Povídku upravil a napsal Jan Celý.

S Prajzama na přípřeží


     Náš stařeček Josef byl za mlada šikovný mládenec a holky se za ním otáčely. Když měl před svatbou, přitáhla na Moravu pruská vojska, kterým se říkalo "Prajzi." Jakmile se lidi dozvěděli, že si to pruské vojsko mašíruje od Sloupu a od Šošůvky, nastalo hned velké pozdvižení. Někteří se sbalili a utekli do okolních lesů, jiní se běželi dívat na Člopky, odkud byl k Šošůvce dobrý výhled. Když Josef zjistil, že se jeho milá tak jako mnoho jiných mladých děvčat šla pro jistotu ukrýt do lesa, hned běžel domů, aby poschovával, co se dalo. Jak měl hlavní věci schované, ozvalo se v dědině troubení a Prajzi si to mašírovali kolem jeho chalupy. Zastavili se a začali cosi jejich hantýrkou drmolit. Josef  jim moc nerozuměl, až na to, že prý chtějí plac. "Kdež plac, tak plac," povídá Josef, který byl jediný chlap v domě, jelikož otec mu v mladém věku zemřel. "Tade je placo, kolik chcete, pane hétman," dodal. Milý hejtman, který byl ve skutečnosti kaprálem, ukázal do ložnice a zase cosi povídal. Josef se dovtípil, že chce peřiny, a povídá: "Peřine, te me nemáme. Me spáváme bez peřin!" Kaprál začal nadávat, cosi jako "hundr švajn" a kdoví co ještě, ale nepochodil.
     Pak se šel Josef podívat na dvůr, protože tam slyšel řvát prase. Ono tam bylo Prajzů, jako mravenců, a mordovali nejlepšího bagouna ze chlívka. Hned ho napadlo: "No, tak toto néni dobrý, toto je boží dopoščení." Od sousedů slyšel taky nějaký pískot a hned tam běžel. Stará sousedka stála na dvoře, třásla se strachem a dívala se, jaký jí tam zbyl po nájezdu Prajzů nepořádek. Povídá Josefovi: "Senko, proč rovnó nehotekls do Horke, náš Francek je jož dávno tam he s koňma. Deť pré beró mladý chlape sebó na fiřpoň!" V Josefovi hrklo, jako ve starých hodinách a rychle běžel domů. Napadlo ho, že by mohl taky utéct, ale zamyslel se, co bude s dobytkem, který Prajzi mordovali, jak se jim zachtělo. To není jen tak sbalit nohy na ramena a utéct. A co by si na gruntě počala maminka s děvečkou. "A pro pána, hde só te ženský?" Josef na ně v tom shonu načisto zapomněl. Najednou uviděl matku, jak celá usoužená vylézá ze sklepa. "Bože, senko, hdepak se tóláš, dífka mě hotekla do lesa a te Prajský voblode mě vechlastale všechno mlíko a hrnce só napadrť!" Josef jí odpověděl: "Nic si z teho maminko neděléte, nějaké tem hrnec sem nebo tam, jenom habe nebelo hůř." Nakonec neutekl, jak mu radila sousedka, a dobře udělal. Na Ohrazdu pod Vaňkovy přivedli Prajzi krávy, které brali po chalupách, jako by se nechumelilo. Dobytek zabili, rozdělali velké ohně a rozporcované kusy masa vařili ve velkých kotlích. Polívka jim nechutnala, tak ji vylévali na zem a jedli jenom maso. A lidi nadávali: "Vy bestije mlsný, tož polívka není hídlo?!" U Martinů Prajzi zabili tu nejlepší jalovici a vařili ji v kotle na dvoře. Hospodář měl strach, že mu chytne a shoří stavení, a snažil se vojáky vypudit. Leč marně. Naštěstí se nic nestalo a stařeček potom říkával: "Dež voni ti Prajzi majó toze tupý palice, voni né a né se našo morafskó řeč nahočit."
     Druhý den přiběhl za Josefem obecní policajt a povídá mu: "Senko, pojedeš na fiřpoň." "A cákra, copak so já jediné v dědině," na to Josef. "Nevodmlóvé," říká obecní policajt, "je to befel a s tém já nic nenadělám! V poledne ať seš u Staré hospode!" Josef byl celý nesvůj, díval se na tu spoušť v seknici, na dvoře i ve chlívě a šel to říct matce, která byla z toho nešťastná. Odpoledne se začali Prajzi řadit k dalšímu pochodu, avšak scházeli jim tři povozníci, kteří měli jet na přípřež. A tak je musel obecní policajt znovu obejít a Josefovi nakázal, aby vzal svůj nový vůz s železnou nápravou. Ještě se u toho pohádali, ale nakonec se stejně nedalo nic jiného dělat. Prajzi naložili Josefovi na vozy proviant, munici a truhly se zásobami a jelo se do Vyškova. Ve Vyškově se Prajzi rozložili na rynku, a fiřpoňáci stáli s vozy v řadě přes celé náměstí až k židovkému kostelu. Už se začalo stmívat, všichni měli hlad a žízeň, a přemýšleli, co bude dál. S Prajzama byla domluva, jako s kozou tanec, jediné, co povozníci věděli bylo to, že pojedou až k Olomouci. Josefovi se začaly honit hlavou myšlenky: "A co, že bech tak jako hotekl?" Jediná možnost byla, že vypřáhne vůz, který tam nechá a "vezme draka" jen s koňmi.  I když mu nového vozu bylo líto, nedalo se nic jiného dělat, vždyť kdoví co by ho ještě mohlo potkat. Jak se úplně setmělo, potichu vypřáhl a s koňmi to vzal kolem vyškovského pivovaru přes Nosálovský a Drnovský žlíbek, lesem k Račicím a přes Rakovec ke Kotvrdovicím. Když dorazil do Lipovce, začalo již svítat. Uvázal koně u stromu v Bejčkově horce, a šel se podívat, jestli náhodou v dědině ještě nějací vojáci nejsou. V Lipovci to vypadalo, jako v soudný den, ale po Prajzích ani slechu ani dechu. A tak se Josef vrátil pro koně, a než vyšlo slunce, byl už doma. 
     Vůz, který nechal Josef stát na náměstí ve Vyškově, tam toho dne zůstal. Prajzi přeložili náklad na jiný a táhli k Olomouci, kde svedli s císařskou armádou vítěznou bitvu. Když Josef přijel po pár týdnech do Vyškova, ten jeho vůz tam ještě stál. Byl už celý rezavý, ale nic se neztratilo. No a jak se dala ta spoušť po Prajzích do pořádku, konala se veliká svatba. Josef pak často vzpomínal na to, jak Prajzům utekl, a zpíval si písničku, kterou přitom složil: "Prajzi, Prajzi, pote sem, me před vama hotečem, tram ta rata tááá!"

 

Útok pruských kyrysníků na rakouské pozice u Tovačova

 

 Bitva u Tovačova a Dubu. Další informace o prusko - rakouské válce 1866:  01 02 03 04