Pověsti a povídky z Lipovce

 

Dle původních povídek a pověstí Vincence Průchy napsal Jan Celý

 

Paní louka
(Pověst o lipovecké Bílé paní)

     Pobělohorský historik Bohuslav Balbín zaznamenal pověst o Bílé paní, která tvrdí, že jí byla dcera Oldřicha z Rožmberka, jež zemřela roku 1475 po nešťastném manželství s Janem z Lichtenštejna. Řada českých hradů a zámků oživuje v pověstech vzpomínku na Bílou paní, která se často zjevovala v hodině půlnoční na zříceninách, schodištích a v oknech těchto objektů, nemající klidu a pokoje.
     Taktéž dědina Lipovec chová ve svých pověstech, dochovaných v ústním podání, vzpomínku na Bílou paní, která je zvěčněna v místopisném názvu polní tratě zvané Paní louka. V dolině za Voráčovými a Bejčkovými Člopky u Příční cesty byla před mnoha a mnoha lety louka, na které pramenila studánka s namodralou, jak křišťál průhlednou vodou, jež nezamrzala ani v době největších mrazů. Pít vodu zde chodili sedláci, děvečky, pasáci, dřevorubci i uhlíři, kteří zde nejednou potkali tajemnou bytost - Bílou paní, o které je toto vyprávění, které se v Lipovci přenášelo z generace na generaci ..........
     Jednou poslali ženci z blízkého lánu děvče za bílého dne se džbánem  pro vodu. Děvče běželo, pokleklo na okraj studánky a nabralo plný džbán pramenité vody. Jak chtělo povstat a odejít, uvidělo v zrcadle studánky bílou postavu ženy. Zvedlo hlavu a skutečně, na druhé straně studánky stála Bílá paní, oděná v bílý háv od paty až k hlavě, a slzy jí kanuly po tváři. Děvče úlekem vyskočilo a bez džbánu prchalo k žencům. Když udivení ženci šli ke studánce zjistit, co se děje, Bílá paní byla pryč a na dně džbánu se leskl stříbrný peníz, český groš se znakem českých králů.
     Jiný případ se stal po mnoha létech. Dva sekáči se vypravili na kosení louky o senoseči. Když již slunko stálo hodně vysoko a za nimi ležely řady pokosů, přišla selka a donesla jim svačinu. Za chvíli odešla domů na vaření oběda. Sekáči při svačině odpočívali na požaté půlce louky. Všude bylo ticho, ani lísteček se nepohnul. Slunce hřálo nad Lipovcem, Paní louka voněla mateřídouškou a jen včely spokojeně bzučely a sály sladkou šťávu v kalíšcích kvítků dosud neposečené půlky louky. Sekáči povstali, přibrousili kosy a než se rozpřáhli k práci, jejich oči se snesly po louce, kde úžasem strnuly na jednom místě. Po nepožaté půlce Paní louky kráčela Bílá paní. Šla loukou napříč, až ke studánce, a ruce měla sepnuty k modlitbě. Sekáči, jati hrůzou, prchali do vesnice. A když se s nimi několik lidí vypravilo zpět, nenašli na Paní louce ničeho, ani v trávě nebylo stop po kročejích člověka. Jen včelky spokojeně bzučely dál, dokud sekáči neposekli druhou půlku louky.
     Od té doby uplynula řádka let. Až jednou o Velkém pátku se z lesa Hatmanu vraceli domů lipovečtí uhlíři, kteří pálili robotou dřevěné uhlí. Na chodníku, který křižoval Paní louku, potkali z ničeho nic Bílou paní. Pozdravili ji křesťanským pozdravem: "Pochválen buď Ježíš Kristus." A tu prý jim Bílá paní odpověděla: "Až na věky amen." Na to odhrnula závoj, usmála se a pravila: "Pán Bůh Vám to zaplať," a u studánky zmizela. Od těch časů ji už nikdo nikdy neviděl.
     Přešly věky, robota byla zrušena a sedláci se mohli lépe věnovat své půdě. Studánka na Paní louce časem zanikla. Byla zaplavena hlínou při lijavcích a nikdo ji už nevyhloubil.
     Kdo ona Bílá paní vlastně mohla být? Zmíněná louka se zřejmě se vázala k některé hradní paní, která byla majitelkou těchto statků. Z historie známe mnoho pánů hradu Holštejna a panství holštejnského, známe i jména jejich manželek. Ale jen u několika z nich však můžeme hypoteticky předpokládat přímý vztah k Lipovci, jakožto cenné součásti panských statků. První možnou osobou je Skonka, manželka Voka II., který jí roku 1371 zapsal věno na všech vsích, náležející k hradu Holštejnu. Druhou a nejpravděpodobnější postavou Bílé paní by mohla být Kateřina ze Mstěnic, manželka Voka IV. Tento držitel panství se psal ještě za života svého otce jako Vok z Lipovce a sídlil v Lipovci na panském dvoře, jehož existence byla v historických publikacích doposud opomíjena. Roku 1406 dal připsat jako věno své ženě Lipovec se dvorem, Senetářov, Dvorce, část Vilémovic, lázně a rybník v Podomí a rybník v Ostrově. Jak z historie víme, Vok IV. byl velký válečník, účastnil se ještě se svým otcem markraběcích válek, no a neslavně skončil za válek husitských, kdy padl v bitvě pod Vyšehradem. Když k tomu přičteme údajné Vokovo milostné vzplanutí k Anežce, dceři Smila z Osové na Petrovicích, a následné vypálení Petrovické tvrze zhrzeným nápadníkem, pak máme důvod přemýšlet o životním štěstí či neštěstí jeho manželky. Z výčtu žen, které držely zboží v Lipovci, a neměly to nijak lehké, nelze vypustit ani Kunku z Rakových, matku Markéty z Popůvek na Pozořicích. Kunka měla v rodině problémy a po smrti svého manžela roku 1528 byla dokonce poháněna svým zetěm Janem z Vidbachu k zemskému soudu. Ten na ní např. soudně vymáhal věno pro její dceru Markétu, žaloval ji, že nechala skopat hráz rybníka v Lipovci, takže zůstal pustý, nebo že odvezla z ostrovského dvora lavice, žlaby a dveře. Zkrátka: rodinné poměry - žádná sláva!
     Která z žen, jež vlastnila statky v Lipovci, chodila po smrti jako Bílá paní po Paní louce, se již nikdy nedozvíme. Ale i tak můžeme poslouchat vyprávění našich prapředků, a v našich myslích nám zůstává nostalgická vzpomínka na zašlé časy ......

 

U Domínky

     Na západní části katastru obce Lipovec s rozprostírá les, který leží na krasovém území. Tento lesní porost je rozdělen starou cestou ke Sloupu, která byla až do výstavby nové komunikace k Holštejnu v 70. letech 20. století okresní silnicí. Na pravé straně této cesty leží les Plánivy, ve kterém se nachází stejnojmenné krasové propadání. Na straně levé se nachází les, svažující k Ostrovskému žlebu, který je vyznačen na mapě pod názvem "U Domínky." Na pokraji cesty vlevo u silnice visí na stromě obrázek Panny Marie Sloupské, který připomíná událost, která se tu stala před několika sty lety a která žije v ústním podání až po naše dny.
     Když člověk vkročí do tohoto lesa za obrázkem, přijde do míst, kde pramení Jedelský potok, který se o kousek dál v propadání "U jedlí" ztrácí v podzemí. A právě toto místo je dějištěm příběhu, jež se zde udál, a o němž se nedočteme ani v obecní, ani ve farní kronice, ani v soudních aktech, protože šlo-li o poddaného za časů nevolnictví a roboty, tyto záležitosti se neřešily, a tak  jako zkazky přecházejí z generace na generaci.
     Bylo to za doby, kdy prostý člověk byl majetkem vrchnosti, pro kterou musel vykonávat těžkou robotu. Sedlák ani podruh neuměl ani číst, ani psát, nemohl se bez svolení vrchnosti ženit, stěhovat, jít na řemesla. Lipovečtí poddaní robotovali od časného rána do noci na poli, v lese i při pálení vápna. I jistý lipovecký uhlíř pálil den co den dřevěné uhlí v milířích, a vždy v poledne mu nosila oběd jeho krásná dcera Dominika, které říkali Dominka. Byla ze všech lipoveckých děvčat nejhezčí a nejhodnější. Matka jí zemřela, když byla malá, a tak bydlela se svým otcem na dolním konci dědiny v malé chaloupce pokryté doškovou střechou. Měli kousek pole a kravičku, pro kterou bylo potřeba v létě dobré trávy a v zimě kousek sena.
     Pilná Dominka vždy ráno žala trávu na lesní stráni Plániv i na pasece v Jedlích a snášela ji v nůších domů. Stalo se, že ji zahlédl mladý panský lesník a snažil se jí zaskočit cestu. Avšak vždy mu uklouzla do selských polí, kam se lesník neodvážil, neboť znal tvrdé pěsti selských synků, kteří po očku zálibně na hezkou dívku pokukovali. A tak jeho "číhání" na škodnou končívalo neúspěchem, neboť zajíci a srnci mu utekli, a děvče také. Až jednou .........
     Za krásného letního rána šla Dominka opět se srpem a plachtou na trávu. Opatrně se vyhnula Plánivám a zašla přes silnici vlevo do Jedlin. Na lesní mýtině začala žít trávu a u toho si prozpěvovala veselý popěvek radostného mládí. Bylo jí právě před několika dny osmnáct let. Netušila, že jí z houští lesa pozorují dvě zlé oči panského lesníka, který se jako lišák blížil ke své oběti, po které marně pásl celé týdny. Žhavýma očima pohlcoval ztepilou postavu děvčete, krok za krokem se plížil blíž a blíž ..........
     Co se tenkrát událo ve stínu smrků v Jedlinách u lesní studánky, ví jen Bůh. To zůstalo zahaleno navždy nejtemnějším tajemstvím, neboť studánka mlčí a své tajemství nikomu neprozradí. Marně čekal uhlíř na svoji dceru s obědem. Darmo bučela kráva ve chlévě a čekala na vrznutí vrátek u dvora. Bezduché tělo Dominky s velikou řeznou ránou na krku bezvládně leželo u studánky ve stínu lesa.
     Teprve druhý den ráno ji našli. Pokřižovali se, zaplakali, přitáhli vůz se slámou a smutně ji dovezli dolů do dědiny. Zesmutněl les, zesmutněla dědina. Lipovecké panny a mládenci jí vystrojili překrásný pohřeb a pochovali ji na lipoveckém hřbitově u tehdejšího kostela. Na hrob jí zasadili kytičku pomněnek, tak modrých, jako bývaly krásné oči Dominky.
     Starý uhlíř žalem chřadnul a brzy následoval svoji dceru. A viník? Nebylo ho. Neboť podle tehdejších zákonů silnějšího neměli nikoho soudit. Nebylo žalobníka, nebylo soudce. Avšak "boží mlýny melou pomalu, ale jistě." Ani ne po roce našli lesníka, který zavraždil Dominku, se střelnou ránou v prsou. Snad pytláci? Či nešťastná náhoda. Pomsta? A nebo prst boží? I toto zůstane zahaleno v tajemství lesa.
     Od těch časů visí na stromě na kraji lesa u cesty obrázek Bohorodičky, který zdobí ruce těch, kteří s úctou vzpomínají na tuto událost, i těch pro něž tradice či úcta k posvátnému není pouze abstraktní frází. A lesní oblasti za obrázkem se říká dosud "U Domínky."

 

Hadí král

     U Lipovce v lesním katastru zvaném Hatman, tam, kde pod Horkou končí Rozdíly, se za starých časů těžil kámen. V onom místě, zvaném Kamenička, bydlel hadí král se zlatou korunkou na hlavě. Ten se málokdy někomu ukázal, a když se tak stalo, tak to bylo jednou za život.
     Když bylo stařence Dvořákové nějakých pět nebo šest let, pálíval její tatínek dřevěné uhlí v panských lesích kolem Lipovce. Toto uhlí se vozilo do fabrik v Blansku, v Adamově i v Brně. Práce to byla velmi tvrdá. Napřed se muselo skácet hodně stromů, ty se musely pořezat na sáhy a naštípat na čtvrtě, nasvážet na jedno místo, srovnat do kulata na hromadu, která se obložila drny a blátem, aby oheň pouze doutnal, a pak několik dní čekat, než bylo dřevěné uhlí hotové. Uhlíři bývali v lese několik dní a nocí po sobě, protože museli hlídat milíře, aby se jim nepobořily a aby dřevo v nich neshořelo na popel. Zatímco milíře doutnaly, uhlíři buď chystali další dříví, sbírali houby a lesní plody, nebo dobývali pařezy, u kterých, jak je známo, se člověk zahřeje třikrát. Poprvé, když je dobývá ze země, podruhé, když je doma štípe sekerou a potřetí, když s nimi v zimě topí.
     A tak i starý Dvořák odvážel z lesa pařízky, aby se rodina v zimě zahřála, a s ním chodila i jeho malá dcerka, o které je řeč. Cestou jí bolely často nohy, takže ji tatínek kousek cesty svezl na trakaři, aby nebrečela. Jednou měl uhlíř Dvořák rozdělaný milíř pod Kameničkou a tak naložil na trakař nářadí, jídlo a dcerku a vyrazil z domu. A jak tak jeli lesem pod Kameničkou, vyplazil se najednou had, zastavil se, zvedl hlavu, na níž byla zlatá korunka, a promluvil lidským hlasem: "Zléch lidí se varuj a dubrýho člověka si važ!" Pak se pomalu odplazil do hromady kamení, a více se neukázal. Prastařeček Dvořák při tom dlouholetém courání po lese už viděl mnoho různé žoužele, ale hada s korunkou, který mluví lidskou řečí, ještě neviděl. Jenom o něm slyšel před dlouhými léty, když byl ještě mladý chasník. "Tož tak," povídá, "vidíš děvenko, to bél tem hadí král. Tem se vokáže jenom spravedlivýmu čluvěkovi, a to jednó v životě!"
     Kameničku tehdy vyrubali celou a zasadili nový les. Ten po létech vykáceli a zasázeli opět. Ale hadí král se už nikdy nikomu neukázal. Škoda, věčná škoda!

 

O hejkalovi

     Za starých časů za dob roboty, kdy se ještě hospodařilo úhorováním, lipovečtí sedláci neuměli číst ani psát, a u Lipovce za Člopky se při orání dobývaly pařezy - památky po Lipoveckém lese, jenž se tehdy rozprostíral od Hraniček a Kulířovské cesty k Mariánovu a k Rozstání až po dnešní Přední a Zadní Hatman a Horku, bývala všelijaká strašidla.
     Klekánice, divoženky, hastrman a hejkal, zvaný "Héj," o nichž se v Lipovci a okolí často vyprávělo, když meluzína zpívala v komíně a na Vintrových Člopcích se čerti ženili a rozmetávali sníh po lipoveckých polích, a doma v teploučku, když se dralo peří a z trouby se vytahovala voňavá jelita a pomaličku pojídala. Říkalo se, že kdo chtěl mít od strašidel pokoj, udělal nejlépe, když večer po klekání zavřel dveře i vrata na závoru a šel založit blechám. Tomu se nikdy nic nepřihodilo. Ale zle bylo s tím, kdo musel po setmění zůstat venku, ať už svítil měsíc, nebo byla tma jako v měchu. Nejvíc to zakusili a viděli na vlastní oči sedláci, kteří kdysi formanili pánům za roboty - odváželi klády z drahanských a holštejnských lesů na baldoveckou nebo jedovnickou pilu anebo fůry s dřevěným uhlím od holštejnského obrázku, z Obor, Plániv či z Hatmanu od Rozstání, nebo vápno z panských vápenic u Holštejna.
     Je tomu už moc dávno, co v lesích v širokém okolí strašíval Héj. Podle některých vypravěčů býval zaživa přísným správcem panských lesů, neměl však ani za mák lásky k poddaným. Ti museli v jeho lesích jen otročit, ale běda, kdyby si někdo odnesl z lesa jediný suchár! Ba ani suché roští nesměly ženské sbírat a odnášet domů na zádech v nůši. Chudobní lidé tu krvelačnou šelmu proklínali a jakmile onemocněl, zaradovali se, že jim v zimě bude v chaloupce tepleji. Když nelidský správce zemřel, postihl jej krutý trest. Musel po smrti pykat za to, že za života neměl soucitu k chudákům. Neměl v hrobě pokoje a tak v noci létal po lesích a křičel: "Héj, héj!" Podle těch jeho strašlivých skřeků jej lidé nazvali Héjem. Bývalo ho slyšet v lesích od Senetářova a Krásenska až k Otinovsi, Drahanům a Hartmanicím, nejčastěji snad v Hatmanu. Proto se tomu lesu až k Holštejnu říkalo Héjov. Nebylo proto divu, že se lidé v noci báli jít lesem. A kdo Héje v dálce uslyšel, už se dál nedostal. Zůstal na místě, skočil na strom, ulehl do trávy, či se narychlo ukryl v houštině, aby ho Héj nespatřil, až poletí kolem po cestě. Jak ten přízrak ve skutečnosti vypadal, nikdo neví. Lidé jen slyšeli jeho strašidelné "héj, héj," anebo se zjevil v podobě nějakého zvířete! Kdosi, když šel pozdě večer z Baldovce do Otinovse, se Héje tak polekal, že ho ráno našli u cesty mrtvého. Lidé na tom místě postavili kříž a říkalo se tam U Héjova kříže.
     Stařeček Vavřinec za mlada vezl do Adamova fůru dřevěného uhlí. Vyrazil časně ráno, když se měsíček pěkně kulatil nad Senetářovem a na polích pokrytých popraškem sněhu byl prý by našel pěťák, jak bylo jasno. Vavřinec jel do kopce přes Kojál, na němž tehdy ještě po obou stranách silnice rostly staleté stromy. Jak přijížděl k lesu, uslyšel: "Héj, héj. Héj, hej, hej, hej, hééj". Stařeček ani nedýchal, pokřižoval se a bičem popohnal koně. Ale volání bylo slyšet stále blíž, až najednou uviděl, jak okolo vozu pobíhá černé psisko. Oheň mu sršel z tlamy a pořád kňučel: "Héj, hej, hej, hej, hééj." Koně se splašili, už už by se byla i fůra převrátila. Vavřinec se dopálil a povídá: "Já ti ty lucifere dám héj, héj, pocéém," a jak psisko běželo podél vozu a koní, škrábl ho bičem, až obluda zakvikla, vyšlehl oheň a po psu nebylo ani památky. Za chvíli stařeček ucítil, že to na fůře začalo doutnat, a než jej dohnali druzí sedláci s potahy, zachvátily jeho náklad dřevěného uhlí plameny. Nakonec byl rád, že rychle vjel na senetářovská pole, vypřáhl koně, fůru převrátil, a tak zachránil aspoň vůz, který už také začínal hořet. Tak se stařečkovi ten zatracený Héj pomstil.
     Jiný případ vykládal stařeček Pernica. Když ještě bývala dědina celá ze dřeva, stavení s malými okénky a doškovými střechami, bydlel u nich v chaloupce starý Doležel, který měl asi desetiletého syna, podšitého liščí kůží. Jednou v noci dostal chlapec bolení břicha a musel jít na dvorek provětrat kalhoty. A jak tak při měsíčku okouněl po dvorku, najednou uslyšel, jak za Tesařovou vápenicí někdo volá: "Hej, hej, hééj." Kluk všetečka zavolal: "Hej, hééj," a hup do dveří, které přibouchl na dřevěnou kličku a závoru a v seknici šupl pod taťkův kožich a jenom uvažoval, co se teď stane. A stalo se, přiletěl pták ohnivák, velký jako sova, klepl křídly na okno a zobákem do skla a zvolal: "Hej, hej, hej." Několikrát oblétl dřevěnku, sedl na okno a na dvéře, pohejkal, a když se nic nehýbalo, odletěl. Chlapík se ráno svou noční příhodou pochlubil a za ten špás dostal od starého Doležela pořádný výprask.
     Třetí případ se stal prastařečkovi Tomášovi. Když se ještě nechávala pole každým třetím rokem úhorem, aby si odpočalo, po celé léto i na podzim se na nich pásli koně a krávy. Jednou za mlada se večer vypravil ještě s jedním chasníkem na úhor a blízká luka k Mariánovu s koňmi a hříbaty. Popěvovali si starodávnou píseň: "Za Dóbravó v černým lese, hezké Janek koně pase ...." Měsíc svítil nad Kulířovem a v Rozstání právě troubil ponocný hodiny. Koně se pěkně pásli, chasníci leželi v trávě břichem dolů, jeden hlavou k Rozstání, druhý hlavou k Lipovci, nohy měli u sebe zabalené do deky, protože už bylo chladno. A jak tak hlídali koně, uslyšeli od Kojálu: "Hej, hej, héééj, hej, hej, hééj!" "Cakra, co ta bestija chce," povídá Tomáš. "Že bechme se mo vozvali?" A než se ten druhý zmotal na odpověď, zavolal Tomáš: "Hej, héééj!" A najednou se stalo něco neslýchaného. Ze strany od Kojálu uslyšeli takový dupot, jak když utíká stádo hřebců. Koně zanechali pasení a strachem se shlukli do klubíčka hlavami dohromady, zatímco pasáci zůstali ležet na břichu hlavami od sebe a nohama zabalenýma v dece k sobě. Dupot se kvapem blížil a najednou pasáci uviděli hejkala v celé podobě. Vypadal jako zdivočelé hříbě, oheň v hubě. Třikrát je oběhl, zastavil se a povídá: "Dvě lidský hlave to má a žádný nuhe." Pak se podíval na koně a říká: "Sedum koňskéch vocasů to má a žádný hlave. Jož třista let tade straším, ale takový potvore sem ješče neviděl!" A divoké hříbě se dalo do běhu zpátky po lesa u Kojálu. Pasáci zpocení strachem a s mokrými kalhotami popadli deku, zapráskali bičem, a z radosti, že to tak dopadlo, hnali koně z pastvy Sóstržníkovou cestou k Lipovci. Doma všechno povykládali a od té doby dali hejkalovi pokoj, ať si vyzváněl "hej héééj," jak chtěl.

 

Strašidlo na hřbitově
(dle povídky Josefa Skalského upravil Jan Celý)

     Jen několik kostelů na Moravě je bez hlavních věží, a i lipovecký kostel, mohutně se vypínající nad vesnicí, věž nemá. Již několikrát se lipovečtí pokoušeli o její vystavění, ale vždy jim něco mimořádného jejich plán zmařilo. Od Sloupu do Lipovce vedla císařská silnice, jež byla vybudována před rokem 1873 a která je nyní jen místní komunikací. Tato cesta pod kostelem prudce zahýbá a pokračuje z mírného kopce na hlavní křižovatku. A právě pod kostelem za touto cestou, v místech, kde se dnes nachází park, se až do roku 1994 rozprostíral starý hřbitov, který byl obehnán vysokou zdí. Ve zdi byla branka naproti kostelu a od ní vedl chodník směrem k faře a dveřmi se vcházelo do farské zahrady. U tohoto chodníku se stala jednou příhoda, která div nepřipravila dva lidi ze strachu o život.
     Je tomu velmi dávno, co po vesnicích chodili ponocní, kteří v noci hlídali vesnici, měli hlásit případný požár či hrozící povodeň, a kteří troubením na roh oznamovali, kolik je právě hodin. V Lipovci byl placený ponocný, zvaný fojtík, a s ním chodil ještě jeden dospělý muž s halapartnou. Povinnost hlídání přecházela postupně z jednoho domu na druhý. Bylo právě o žních, když zemřela jedna sousedka. Hrobař jí vykopal hrob hned vedle onoho chodníku, který spojoval faru s kostelem. Noc před pohřbem měl hlídku Francek, statný jonák, jenž chodil na faru za děvečkou Anyšou, kterou si mínil vzít na podzim za manželku.
     Tehdejší pan farář odešel po večeři na pivo a popovídat si se sousedy, kteří po parném dni přišli uhasit žízeň do hospody. Hospodyně, sestra pana faráře, odešla na besedu ke známým. A tak Anyša byla na faře sama. Francek měl ještě do noční hlídky čas, halapartnu mu přinesla odpoledne děvečka od souseda, a tak se vypravil za Anyšou na kus řeči. Byl oblečen jenom podomácku, měl na sobě hrubou lněnou košili a plátěné bílé kalhoty zvané "plátenice", na nohou měl pantofle. A tak si spolu povykládali a čas rychle utíkal. Najednou slyšeli vrznout přední branku od dědiny. S Franckem to trhlo, nechtěl, aby ho hospodyně překvapila na faře v takovém oděvu, a proto se rozhodl vyběhnout bočními dveřmi z fary a odtud vchodem přes hřbitov a brankou ke kostelu na silnici.
     Tma už byla jako v pytli, tehdy ještě elektřina nebyla a o veřejném osvětlení neměli lidi ani ponětí. Francek vzal pantofle do rukou a v té tmě vyběhl na hřbitov. Ale cestou  nějak zabočil stranou od chodníku, pojednou mu zmizela půda pod nohama a on se zřítil do vykopaného hrobu. Pantofle mu vyletěly z rukou a on jenom zaúpěl. Poznal, že je ve vykopaném hrobě a chtěl se z něho dostat ven. Ale strach mu podlamoval kolena a ochromoval ruce. Jak se zachytil okraje hrobu, hlína se udrobila a on spadl s těžkým povzdechem zpět. Zase a zase se pokoušel vydrápat ven, ale jeho snaha byla marná. Už se strachem začal potit. V té chvíli se ubíral ponocný fojtík s rohem z hospody na Červené silnicí ke kostelu a zahajoval hlídku. Došel právě ke hřbitovu, nasazoval si roh k ústům, aby odtroubil deset hodin. Ze hřbitova však zaslechl nějaký šramot, a tak počal zkoumat, co se tam děje. A co nevidí, něco bílého se pohybuje mezi hroby, zase to mizí, slyší šramot jako když se hlína sype, pak povzdech, a tak pořád dokola. "Co to je?" uvažuje fojtík. Leč v tom se najednou vynoří z hrobu celá bílá postava a žene se přímo k brance k němu. Fojtík se lekl, až se mu hrůzou zježily vlasy na hlavě. Myslil si, že se z hrobu vynořil nějaký nebožtík. Nečekal a sáhodlouhými skoky utíkal do dědiny.
     Franckovi se podařilo vyskočit z hrobu a takřka mžikem byl na silnici. Před sebou viděl utíkat muže s rohem v ruce. Dovtípil se, že je to fojtík, a proto ho chtěl dohonit. Ale fojtík ho v záhybu silnice viděl a myslel si, že nebožtík pádí za ním. Strachem utíkal ještě více, sotva dechu popadal. V této hrozné situaci zahlédl, že se na Staré hospodě (na křižovatce) ještě svítí a zamířil tam. Jak doběhl ke dveřím, "nebožtík" ho dohnal a vyrazil ze sebe: "Stréčko, nelekéte se, to so já!" "Hdo, hdo já?" breptal fojtík. "Já, Francek, máme spolo hlídko!" Trvalo to hodnou chvíli, než se oba dva uklidnili a vysvětlili si, co se jim stalo a jak se oba polekali.
     Ze Staré hospody vyšlo právě několik pozdních hostí, kteří se dozvěděli, co se ve skutečnosti stalo. A tak zvěst o této příhodě šla dědinou. Fojtík se musel převléci do čistých podvlíkaček, Francek také, a pak teprve šli svorně společně hlídat a k ránu hledat Franckovy pantofle na hřbitov.