Pověsti a povídky z Lipovce

 

V původním horáckém nářečí napsal Vincenc Průcha

 

Abstiment

     "Na horách", jak říkajó Hanáce Drahanské Vesočině, bévali v histé dědině dva stařečce, vubá svobodní, k tumo bratří, a to jož hudně v letech. Jednumo belo vosumdesát let a drohýmo skoro devadesát. Měli menší hospodářství, ve chlívě dvě kravičke, s keréma vobdělali svý pola přes leto, a v zémě se bloncali po staveňó a věčinó vodpočívali. Sami si vařili, prali a hoklózeli.
     Jeden, tem mladší, to béval takuvé máčka chlap. Nekóřil, nepíl, a šetříl z grécarem, haž to nebelo pjekný. Béval pré be si nechál pro pěťák koleno vrtat. Tem starší, tem pré bel docela hodné čluvěk, jako vustatní chapí v dědině. Kóřil, dež belo co, jako fabrické komín ho verků v Blansko, a píl, dež na to belo, a dež hospodské nalívál. Potom buď spál, anebo nadávál na bohatý.
     A jednó přišíl do dědine jakési štoduvané pán, pré abstiment, ze zasklenéma vočima, co knihe píše a dává fšelijaký plkačke do novin. Poseděl v hospodě, dál se s lidma do řeči, vekládali to a vono a jednodrohý, pán si co chvíla cose zapisuvál do knížečke, a pře tem se dozvěděl vo téch dvóch bratrech, co se dožíli tak vesukýho věko. Víc mo vo ních neřekli.
     Že bél zvědavé, šíl se na ně podívat. Hlavně ho zajímalo, z jaké příčine se dožíli tak vesukýho stáří. Přinda k chalopě vidí, že před stavením vokóněl ten mladší. Bél nastrojené, bote měl pjekně naviksuvaný, nakrócený fóse, a jenom se hosmíval. Štoduvané pán pré pjekně pozdravil a povidá tumo vosumdesátiletýmo: "Ste ve tem a tem?" "To so," diví se stařeček. "No a máte pré vosumdesát let," rozvazuvál řeč štoduvané pán. "To mám!"  "No a nihde v životě ste nepíl a nekóřil?" "To teda né, škoda peněz!" "Správně, správně," pochvaluvál si zasklené pán. "To ste se dožíl tak vesukýho věko proto, že ste nepíl alkohol a nekóřil jeduvatýho tabáko. Vo tém napšo pjekný čtení," vekládal štoduvané. "No, napši si, co chceš," meslíl si stařeček. "A máte pré ješče staršího bratra, než ste sám. Chtěl bech ho vidět a s ňém mlovit, kolik že je mo let?" "No, bode mít co nevidět devadesát," povidál stařeček. "Kolosální," natřísál se štoduvané pán. "Tem váš bratr hístě v životě take nepil alkoholu hani nekóřil jako ve. Vidíte, to fšecko se dělá abstimencí, dlóhý zdraví a dlóhé věk." "No, hani bech neřekl, že je to tém," povidál stařeček, kerýmo se zdálo to zbetečný řečňuvání moc dlóhý. "Von tem můj bratr mě dělá samó mrzeno. Vod mlada chlašče, pře tem comlá fajo he v noce, a furt chodí po hospodách. A zruvna dneska leží skrzevá to pití vožralé za mlatem, a néni s ním žádná řeč. Hani za ňém nechoďte."
     Štoduvané pán sklapl hobo, votočíl se na patě jako frčka, hani neřekl polob mě fšos, a bel ta tam. A belo po abstimencí. A jestli napsál to čtení vo téch dvóch stařečkách, to se do dneška neví.

 

Moc dobré lík

     Pře všelijakéch nemocách bévávala dobrém líkem vodjakživa kořalka. V lítě chladila, v zimě hříla. Dávala se nadotém kravám, netáhavém koňům a névíc jo měli rádi chlapi, tak vod dvacíti do devadesáti let. Pili jo, dež beli nemocní, habe vokříli, a dež beli zdraví, pili jo zaséc, habe nevonemocněli.
     A tak se vekládá, že v Lipufco měli kérési stařeček z čista jasna nemoc hlochoto. Před tédněm slešeli, a včíl jag dež hotne. Dež nepomohlo hani zaříkávání, hani nakořuvání, pjekně se vomeli, voblíkli a zašli k dochtorovi do Jeduvnic, jož jož na samý poledne. Sednó do čekárne, f  tem veběhne dochtor a povidá: "Musíte počkat, nemám čas, jedu k rodičce." "A cákra, te fijóne, pro mě nemáš čas a pro babo ja? Já zas nebodo mít čas pro tebe!", pomeslili si stařeček. Zebrali se a šli do hospode na "panské". Tam si dali krapko dubré jeduvnické. Co tak sedijó a rozjímajó vo tem dochtorovi, vo té babě a take vo té hlochotě, slešijó z čista jasna votevřenéma dveřma, jak na jeduvnické kuvárni cinká kuvadlina a kuvář kladivem notuje: "Cipan cverloch tam, tam, tam, cipan cverloch, tam, tam, tam.....". "Hospodské, slešíte", ptajó se. "A co má být", povidá hospodské. "Sleším kuvadlino", na to stařeček. "Já taky", hodiveně povidá hospodské. "Cákra, déte mě repete, já hož po té kořalce sleším." Vod té dube stařeček slešíl dubře a říkával: "Děti, jediném líkem vod fšeckéch nemocí he vod hlochote je štvrťák dubré kořalke."

 

Oleum ricini

     Histé stréček v Lipofco beli zedníkem. Jednoho dňa brzo ráno, než šle do práce, cétile ve střevách nějaký "žóření". Požalovali si tetičce. "Meslím, žes fčerá na Červené vepíl víc piva, než belo žádocí. To bode to tvý žóření! Jak se dustaneš ke sklínce, nevíš, hde máš přestat," vedli tetička vobsažné dialóg. Stréček cosi zabrumlale, vzali hozílek s hídlem, a šle do práce. Dež belo večír, vrátile se celé nemocné a naříkale víc a víc. Lehle si do postele, nejedle, a tetička je vupatrovala, ale nic platný, do rána belo stréčkovi hůř a hůř. Tetička je vepravila ke slópskýmo dochtorovi.
     Dochtor stréčka jaksepatří prohlídl a zeptál se: "Jakou máte stolici?" Stréček vevaleli voči a vodpověděli: "Stolico? Nemám žádnó!" Dochtor sedl a předepsál medecíno. A protože stréček beli jož pojiščené "pod nemocenskó", neplatile nic. Ba, ješče dustale na přídavek maló flaštičko, na které belo napsaný: "Oleum ricini (3x denně 5 kapek)". Stréček pjekně poděkuvale a šlapale dom po selnice, vokolo jeskyní a vokolo Hřebenáča, dež hím napadlo, že majó spolknót pět kapek té medecíne, protože bolení v břocho se selno hláselo. Proto vetahle flaštičko, prohlížele si jo a povídajó: "Co já bodo kapkuvat." Vodělali čepek a medecíno vepile najednó. Najednó v žalódko he ve střevách hím to proběhlo jako elektrika, a ve chvílce to hodělalo takuvó bóřenó, že stréček hleděli, kde skočit, debe belo zle.
     Vokolo Hřebenáča i f Kůlně belo plno lidí, říkali hím turistí. Také tam jeden vedl vépravo školních děcek, dež f tem se stařečkovi hodělalo hózko. Chmatli pásek ho gatí, ale skuvat se nebelo hde. V břocho hím to hořelo, jak debe snědle dynamit. Kósek před něma, na pravé straně selnice, dozrávala ríž. Stréček hodělale pár skoků a fók do té rži. Než stačile rozepnót knoflíke, bela v gatích jož propálená díra a munica lítala do rži .... .
     Dež belo po fšeckým,  stréček pochválile dochtora a pře tem proklínale turiste, že měle lacinó podívanó. Belo pré jich tam, jak brablenců, a nebelo se možný před nima nihde skuvat. Dlóho vo tem vekládale a libuvale si: "Sákra, to bela medecína! Včíl jož takuvý nedělajó!"

 

Větrné mlén

     V Lipufco, starodávné dědině vápeníků, položené v dolině náhorní rovine pahorkatině Drahanské, vobdělávali vod nepamětna poddanský polnosti, pálili vápno, drželi dubetek, jak se na dědině patří, a vechuvávali děti tak, jak kázal tehdéší mrav, potom pan farář v kostele a rechtor v lipufské školi.
     Bohatí he chodáce chodili na panskó roboto tři dni f tédňo, sedláce s potahem, chodáce ze sekeró nebo motekó a cepem. Bíde bévalo víc, než si meslíme. Hídávala se zasmaženka, k tumo jablóška, hafol černýho žerňuvanýho chleba, fšelijaký te lívance a bochetke, zelí boď vařený nebo seruvý, a v nedělo pekáčke z véražke, nadívaný tvaruhem a posepaný perníkem dělaném z mrkvě.
     Číst a psat se toze nehomělo, nebo za časů robote belo škol málo, a tehdá stačilo, dež homěli psat a číst páni. Dež císařském patentem z ruko 1848 bela zrošená robota, dočkali se lipufští lepších dní, ze své práce hožíli víc radosti a blahobeto. Zřízením samospráve, jak vokresů, tak he vobcí, nastal v životě dědine vobrat. Z módréch osadníků bél zestavené vubecní vébor se starostem v čele, keré začál z maléch prostředků stavět a boduvat, hde se dalo, za pomoce fšeckéch.
     Pod Vaňkuve na hosárni postavili zděnó školo pro fšední deň, a v nedělo se tam vodbévalo sezení vubecního véboro. Potom postavili dva pořádný dřevěný moste přes lipufské potuk, jeden ho Kostelníkuvéch, drohé ho Staré hospode, habe vápeníce, jeďa do světa s plnéma fůrama vápna a po žňách s vobilím, nemoseli matrovat koně. Zregolíruvali potuke a vestavěli pořádný hráze ho fšeckéch třech rebníků, co hích f děnině belo, hde se v lítě namáčele rozeschlý potýnke a kola vod vozů, kópávale se tam koně, hose a kačene, a take chlapíce vod šesti do dvacíti let.
     Sedláce po velkým vohňo v roce 1855, dež lehlo skoro půl dědine popelem, stavěle ve velké lopotě zděný gronte, pokretý šifrem, chodáce chalópke ze šindeluvéma střechama, vápeníce stavěle vlastní vápenice, spravuvale se vubecní ceste vod Borkuvéch haž po Moselkuve a vocáď po Pazderňo po jedné, a vod Vaňkuvéch haž po Náckuve a ješče dál do chalópek po drohé straně dědine.
     Každé dělal, co muhl, sedláci s vápeníkama si hleděli svýho, formani dělali formanke, hoféři a lidi z chalópek šli za prácó, kerá se lepší platila, mladí šli na řemesla, do dědine přišle peníze a belo veselo. Hospod belo f dědině hrumado. Jedna na vrchním konco v chalopě ho Celéch, kde béval sál se šintešem, drohá ve Staré hospodě ho Šenkýřů, třetí na Červené, a mimo teho se čepuvalo ho lipufskýho žida ho Fabišů pod fáró, pozďéjá ho Bapčinéch v chalópce na dolním konco ho Hízlů.
     Stařeček Havlovi na dolním konco dědine, viďa rozkvět na fšeckéch stranách, vestavěli tihelno, neboť nejenom z vepřovic a kamení z Martinuvé a Šenkýřové skale, ale he z tihel, kerý šle tehdá dubře na vodbet, se začalo stavět. Stařeček Náckůj si zavedli prodej desek a dřeva na vazbe, kerý stařeček Cerhonkůj, tehdá vehlášené tesař, tesačkó vod rána do božího večera pěkně vobsekávali, jag dež to vopocuje.
     Fšade belo pilno, voze hrnčele, z vápenic a z Havluvé tihelně se kóřilo ve dne v noce. Okres začál stavět selnice vod Slópa přes Plánive a Lipuvec do Krásenska vokolo Modrýho kříža a napříč z Kotvrdovic do Kolířuva, pak napříč přes dědinu vokolo kuvárně a Šenkýřuvé hospodě přes Kotfrídovo humno, vokolo Vavřinuvé vápenice do Rozstáňó k Boží moce, a za Člopkama s prvním a drohém šraňkem.
     A tehdá, dež jož belo v dědině fšecko vopravený, homna voplocený, zahrade a vohrazde vobezděný betélnéma tarasama, seděli jednó v nedělo vubecní véboři vokolo stola na radnice a špekolíruvali, co be se muhlo ješče v dědině hodělat pro blaho fšeckéch. Kostel měli véstavné, školo měli na tehdéší dubo take pjeknó, ceste spravený, selnice a moste nový, vubecní šatlavo, vubecního béka ve chlívě, řada vápenic za dědinó pod Člopkama, tihelňa bela v dědině, sklad s deskama, hrumado hospod, pod Fabišuvéma žida s kvelbem, keré prodával ženském  fšelijaký te kacabajke, kurdolke, šátke, pančuche, pro mlsný jazeke cokr, kafé, a doví jaký farnoche, pro možský dubró kořalko, hrumado řemeslníků belo v dědině, keří homěli fšelijaký te komšte, tak co by se mohlo ješče podniknót?
     Dež jož nic nemuhli vešpekolíruvat, zebrali se a šli do Staré hospode, hde dófali, že hím pře krapce dubré prostihufské něco chetrýho napadne. A v hospodě šeruká horácká řeč se hrnola jako voda lókama na jaře vod Marijánuva k Brodo a Rozdílům, a dež tak vekládali to a vono a jednodrohý, napadlo hím: "Mlén dědina potřebuje!" "Kakra," poskočili fšecí, "to je nápad!" "Povidam, povidam," povidal hiné z véboro. "Ja, ale nemáme vodo," povidá hlava obce. "A to teda nemáme," říkajó fšecí najednó. Von přes Lipuvec teče potuk z Koběnovýho homna tak akoráť, že se z něho napijó hose, dež majó žízeň. Véboři hotichli a hovažuvali. "A cákra," povidá jeden, "povětrňák postavíme! V Petrovicích je jeden, ve Vostruvě jeden, v Rozstáňó jeden, drahanské větr fóká vod svatýho Jozefa do Václava a vod Václava do Jozefa, větr nestojí nic, vodní právo nepotřebujem, větr je fšeckéch a žádnýho." Tak ze samé radosti, že vobjevili dubró věc, dali si ješče jedno repete prostihufské. A teho večera se dověděla celá dědina, že se bode v Lipufce stavět větrné mlén. Fšecí si to toze pochvaluvali, jaká to bode véhoda, dež větr, keré fóká v Lipufce bez zastáfke, bode točit větrňákem a mlet zadarmo. Hlavně to "zadarmo" se fšeckém toze líbilo. Chodáce se těšili, že jož hích nebodó bolet ruce vod žerňuvání, dež bode tem povětrňák, a sedláce, že se víc nebodó natahuvat s fůrama vobilí do drohéch dědin. Vubecní véboři se na druhó nedělo meze sebó radili, hde be se jako ten mlén měl postavit. Jeden radíl na Člopko za Hlaváčkuve, v místech, hde dnes stohí starodávné kříž se štyřma lipama, hiné radíl na Kojále, hiné na Martinovým Člopko, a dež to po několika sezeňách pořádně zesomíruvali, přišli na to, že nélepší místo na postavení povětrňáka be belo na Vintrovým Člopko nad dědinó, keré je po Kojále néveším vrcholkem na lipufskéch polách, hde se větr točí ve dne v noce, ze fšech štyřech světuvéch kótů, a névíc vod Drahan a Protivanuva. 
     Prastařeček Vintrůj, keří bele tehdá radním, slíbili, že na to dajó kos pola na tem Člopko, fšecí společně, že navozijó kamení, tihle a dřevo, vostatní pomůžó, a do drohé zeme se muže mlet. Stařeček Crhónek a stařeček Doleželíkůj postavijó společně vazbo, he větrný kolo zmustrujó, mlénský kameně a fšecko to vustatní mlenářský harabózí se kópí na dloh a časem se zaplatí. A tak se toho ruko lámalo kamení v Plánivách v Šenkýřuvě skali, tesalo a vozelo se dřevo vod Brodo, pálile se tihle a vápno a fšecko se to sváželo vokolo Sedlákuvé a Vintruvé chalope starodávnó cestó, keró se za stara jezdívalo do Rozstání a Mariánuva, dež ještě nebelo pořádných selnic. Jož jož mělo dohít ke stavbě, fšecko belo nachestaný a sruvnaný v hrumadách, ale člověk míní a Pámbu mění. Počítál se ruk Leta Paně 1881. Belo jaro, velký socho, sloníčko hřílo, a jednoho dňa před vubjedem, dež stařenka Fabiánuva, dé hí Pámbu lefký spočinotí, rozpóščela potro na starodávným vohnisko, chetlo se hí to, velítlo komínem, a ve chvíli stála půlka dědine f plameňo.
     Větr bél velké, hořelo na fšeckéch stranách, ho Sedláků, ho Vintrů, ho Hantušků, ho Švédů, ho Pekařů, ho Vaňků, ho Béčků a fšecko, co belo vedlivá a meze tém, a než slonko zapadlo za Petrovicama a Šošůfkó, rozlíhal se plač a nářek vod vrchního konca haž po dolní konec dědine. Je samozřejmý, že dědina bela na dlóhý leta vožebračená a zadložená. A tak ze stavbe větrnýho mléna zešlo. Belo třeba pomuct malém, ale voni he tí velcí beli tehdá chodákama. Kamení, dřevo, tihle a vápno se po truškách vodvezlo, a vestavělo se z něho potřebňéší. Prastařeček Vintrůj na podzem znovu vobseli Člopek a s prastařenkó polituvali: "Škoda, věčná škoda. Nejak belo, nejak bode." Větrné mlén tam nestohí, a hani jož stát nebode, néni ho potřeba. Větr se tam honí do dneška, vod Drahan, vod Veškuva, v zimě, v lítě.

 

Vo hanšpiglovi

     Meze hiném se na Drahanské vesočině vekládá vo tem, jak v kerési dědině béval podivné čluvěk. Říkali mo hanšpigl. Tem fšecko homěl, fšeckýmo rozoměl, a do fšeckýho se pletl. Lidi k němo chodile na porado a dávali mo spravuvat fšelijaké neřád, kolikrát jož vehozené z chalope, a dovíjaký harabózí, zaruvnaný potřebnéma věcma v komuři a pod kůlňó.
     Drátuvával hrnce, spravuvál starodávný hodine z dřevěnéma kolečkama, ženském kolovrátke na předeňó, he starý papuče, sedlákům zasklíval laterně k vozo, veřezuvál starodávný legátke do seknice, jedl pséke a kočke, a hináč brzo ráno babónil a córal se po dědině a co se mo hde šiklo, belo to tam.
     A tak se vekládalo, že se kumose ztratila do rána koza. A zruvna toho dňa šíl brzo ráno nějaké pocestné přes dědino. Přinda k první chalópce, vidí čluvěka. A von to bél tem hanšpígl. Co nevidí? Na plotě visela mrtvá koza za přední nuhe, hanšpígl ju vobskakoval, a páral starým nebozízkem. Pocestné mu povidá: "Dobré deň!" "Dobré," vodpověděl hanšpigl. "Copak to děláte?" ptá se pocestné. "Párám kozo, co ste slepé?" vodsekl hanšpigl.  "No a nebozízkem?" vezvídál pocestné. "Nebozízkem, kruci," řekl hanšpigl. "A de to, de?" vetahuvál rozom pocestné dál. "Jak be to nešlo," povidá stekle hanšpigl. "Dež je vercajk a plac, fšecko de." A jak páral, tak páral.
     Pocestnýmo to jakse nedalo, bél to čluvěk rozvážné, a povidá sám k subě: "Vono tento, na to se mosím přeptat, čém se tade vlastně párá koza." A stavil se v hospodě. Hospodské bél v nedbalkách, roce měl vod šroto, jak právě míchal pro dubetek, převítal hosťa a šíl mo nalít stopečko režné. Hosť povidá: "Prosím vás, hospodské, že so tak smělé, čém se tade ve vaší dědině párá koza?" "Co ste vožralé? No nužem," vodpověděl hodspodské. "No mě se to nezdá," povidá pocestné, "jak pak nužem, dež tade na krajo v dědině párá chlap kozo nebozízkem."
     Hospodské tam běžel ještě z drohéma lidma, a tak se dědina dověděla skrzevá toho pocestnýho, hdo to kozo hokradl.

 

Vo Kojálufským

     Za staréch časů, dež voda se sepala a písek tekl, béval pré v dědině sedlák, které tóžil po cezím a névěčí radost měl, dež v noce z motekó přesazuvál na polo sáde /hraničníky/ do cezího, a to tak, habe získal víc pola. Sódil se, hádal se a belo strach mít pole vedlivá něho. No a nic netrvá věčně. Po letech, dež jož se tolí lidí navokrádal, homřel. A po smrti mosél za toto zludějství za trest běhat noc co noc bosé a v plátenicách po Kojále, s velkém kameněm v náročó a pořád řvat: "Hde ho mám dááát, hde ho mám dááát ........ !?"
     Pocestní a formani jeďa přes Kojál vo půl noce, strachem hojížděli a zacpávali si voči a hoši, habe ho neviděli a neslešeli jeho zófalí volání. Haž jednó po letech, dlóhéch letech šíl hísté mozekant z hraní vod mozeke ze Senetářuva dom do Lipufca ruvnó přes Kojál a právě vo půl noce. Bél v podróšeným stavě a takuví lidi pré nérozomňéjá mlovijó. Na Kojále zakupl ho ceste vo pařez, hopadl, a zvustal ležet počítaja hvězde nad Kojálem. Na jednó k němo přeběhne strašidelné chlap bez botů, v roztrhanéch gatích, s vohromným kamenem v náročó, s vohnivéma vočima a řve: "Hde ho mám dááát ........... !?" Mozekant zvedl hlavo, chvílo se dívá, a napadlo mo: "Cákra, Kojálufské!" A ten řvál znuvo: "Hde ho mám dááát ....... !?" Mozekanta to dohřílo a veščekl: "Te potvoro, te zludějo, vrať jé tam, hdes ho hokradl a bodeš mít pokoj te a já take." Kojálufskýmu pré se vejasnilo ve vočách a povidá: "Pán Bůh ti zaplať za toto rado." Zebrál se he s kameněm a hotikál k Lipufco do pol na to místo, hde ten hraniční sád hdese hokradl.
     A a vod té dube jož žádné Kojálufskýho nehoviděl.

 

Vo rasovi
(K pomístnímu jménu "Mrchoviště")

     Ho nás v Lipufco a ve vokolečňó neříkávali vodjakživa pohodnýmo, co chetal stelký pséke, pochuvával chcíplý koně a telata, nijak hináč, než ras. A take témto sluvem nadávali hdejakýmo pacholkovi, keré zmlátil koně, dež nemohl vyjet s fůró, a take třeba tumo chlapovi, keré nabíl povětrné ženě, a nebo tumo, hdo na padrť rozbíl čtvere cajkový gatě "z čertuvé kůže" do jenoho ruko. Tem bél každé ras. A von nebél ras, jako ras. Nekeré si to nechal líbit, nekeré zaséc né. Tož tak!
     Stalo se jednó, že v Lipufco chcípl kerýmose vápeníkovi kůň, hani ne tak stářím, spíš jako dřinó. Belo potřeba zavolat rasa, né teho, co gatě trhá a ženo bije, ale teho pravýho, co chetá pséke a dělá koňům pohřeb. Protože tem zas béval ve Vostruvě, poslali tam k němo staró ženskó, co ho teho sedláka vod mladosti slóžila, se zkazem, habe ras přišíl skrzevá teho chcíplího koňa do Lipufca tam a tam. A tak ženská šla. Přinda do dědine, dívala se, hde be muhl ten ras bévat. Před jedním stavením hoviděla jakýhose možskýho, jak tam vokóněl na zahrádce, a to hí napadlo, že se ho zeptá, kde hale ten ras bévá. Jak přišla blíž, povidá: "Prosím vás, hde tade bévá ras?" Chlápek vevalíl voči a zařval: "Cóóó, rááás! Jaképak ras? Te babo fósatá, te čarodénico! Já so pohodné, te babo černá! Řekni to tam ho vás tém hlópákům f celé dědině! Decinke pohodné a žádné ras!" Von to bél ten pravé ras, né ten, co gatě trhá. Baba byla celá dolekaná, votočila se na patě jako frčka, a běžela strachem k Lipufco a ješčě v dálce, dež jož bela na krajo lesa, slešela, jak ras nadává.
     Nó a proto, že jo nepostíl ke slovo, skrzevá to nadávání a skrzevá teho pohodnýho, potažmo rasa, se vo tem chcíplým koňo nedověděl. A tak dež se vápeník rasa nedočkál, svolal celó rodino, mrtvýho koňa naložili na vůz, a z drohém koněm vodtáhli na vubecní mrchoviště v Horce za Hejnufkó, vekupali šachto a pochuvali. A za tédeň, dež ras přišíl do dědine zhánět kšeft a domlóvali mu to, bel jož chcíplé kůň zaséc vykupané. Snědli ho cegáni. Von teda néni ras žádné pohodné a pohodné zasé žádné ras.